Určitě to znáte. V průběhu května tak, jak začíná doba posledního zvonění se začínají vyskytovat na ulicích skupinky mladých, rozverně oblečených lidiček s čepicí v ruce, se slovy“ „Přispějte na chudé studenty!“. Míjím je s úsměvem, protože vím, kde tato sbírka skončí. Proces – vybrat peníze, koupit alkohol, vypít, dát se posléze dohromady z většinou dost velké opice. I mé děti tím prošly. Rozčilují mne jen skupinky mladých, o kterých bezpečně vím, že už jsou dávno že školy venku, jestli vůbec na nějakou střední školu chodili, a každoročně se vmísí mezi dav a vymáhají také.
Letošní zážitek však pro mne byl dost úděsný. Nevím, zda to bylo tím, že mám hlavu plnou starostí, při chůzi řeším neřešitelné, a obávám se dnů příštích, ale když jsem takhle pospíchala z jednoho zaměstnání do druhého, a zpoza rohu na mne vyskočila parta maskovaných mladíků, šátky jako lupiči, černé brýle a obstoupili mne dokola, nesmála jsem se. Ucouvla jsem a prchala za další roh. Jenže! Tam na mne vyskočili pro změnu mužíci v maskáčích, se samopaly v ruce a granáty v druhé. Pevně věřím, že to byly dětské hračky, ale v ten moment jsem se vyděsila k smrti! Vykoktala jsem „Nemám, nedám!“, jelikož ten den jsem již „dávala“ třikrát“, a zcela zmatená jsem chtěla odejít. Mladík se samopalem mi však zabránil v odchodu a zahučel: „Peníze, nebo život, babo!“. Kombinaci piva a rumu poznám, a málem mne ten závan srazil k zemi. Podařilo se mi vymanit a prchla jsem. Na svůj věk docela hbitě.
Další várka policajtů v zeleném už mne pravda tolik nevyděsila, ale začala jsem o sobě přemýšlet. Ztrácím humor? Stárnu? Nebo to je pouze mým momentálním rozpoložením, že mi to opravdu zábavné nepřipadá?
Různé převleky, zafačovaní jedinci od hlavy k patě, muslimové, kluci převlečení za holky – to jsem brala vždy z humorem.
Když ale na vás míří samopal, příjemné to není.
Moc ráda bych znala váš názor, zda rozdáváte drobné každému, na počkání tomu, kdo požádá nebo je zcela ignorujete a zasmějete se každému převleku?
Určitě to znáte. V průběhu května tak, jak začíná doba posledního zvonění se začínají vyskytovat na ulicích skupinky mladých, rozverně oblečených lidiček s čepicí v ruce, se slovy“ „Přispějte na chudé studenty!“. Míjím je s úsměvem, protože vím, kde tato sbírka skončí. Proces – vybrat peníze, koupit alkohol, vypít, dát se posléze dohromady z většinou dost velké opice. I mé děti tím prošly. Rozčilují mne jen skupinky mladých, o kterých bezpečně vím, že už jsou dávno že školy venku, jestli vůbec na nějakou střední školu chodili, a každoročně se vmísí mezi dav a vymáhají také. 
v ruce a granáty v druhé. Pevně věřím, že to byly dětské hračky, ale v ten moment jsem se vyděsila k smrti! Vykoktala jsem „Nemám, nedám!“, jelikož ten den jsem již „dávala“ třikrát“, a zcela zmatená jsem chtěla odejít. Mladík se samopalem mi však zabránil v odchodu a zahučel: „Peníze, nebo život, babo!“. Kombinaci piva a rumu poznám, a málem mne ten závan srazil k zemi. Podařilo se mi vymanit a prchla jsem. Na svůj věk docela hbitě.