Mezi nejvìtší dary Písma nespornì nále¾í Otèenáš. Proto¾e se apoštolové nejspíše neumìli modlit, vytvoøil jim Je¾íš pøímoèarou modlitbu, která obsahuje snad všechno, po èem tou¾í naše duše a co potøebujeme na cestì k metafyzickým výšinám svého ¾ivota. Pokud je nám známo, došlo k definitivní podobì této modlitby ve druhé polovinì prvního století po Kristu – v podání evangelisty Matouše v takøeèeném Kázání na hoøe, podle jeho kolegy Lukáše na cestách Galilejí, na pøímý dotaz jednoho z Je¾íšových ¾ákù. Jde tedy o modlitbu Pánì, latinsky Pater noster :
Otèe náš, jen¾ jsi na nebesích,
posvì» se jméno tvé,
pøijï království tvé,
buï vùle tvá
jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes
a odpus» nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkùm
a neuveï nás v pokušení,
ale chraò nás od zlého.
Amen.
Jak je patrné, nará¾íme rovnou na sedm proseb, pøièem¾ tøi první se týkají Bo¾í sféry, zbývající text je pak vìnován lidským bytostem. Zatímco ohmatané modlitební kní¾ky slou¾ily lidem, kteøí nedokázali vyjádøit své prosby, tato mnohem nároènìjší disciplina slou¾í všem – a jak uvidíme, my sami máme mo¾nost vyplnit tento text buï pøi bohoslu¾bì v chrámu, audienèní síni svého Pána, anebo, èastìji, v individuální osobní modlitbì. Pøièem¾ se nám v Písmu dostalo i pouèení, jak se máme modlit. Jak oslovit Boha vlastními slovy, odvozenými z vlastních pro¾itkù, zkušeností, našeho chápání a úkoly, které nám byly pøidìleny. „Kdy¾ se však modlíš ty“, èteme v evangeliu svatého Matouše, „vejdi do své komùrky, zavøi dveøe a modli se k svému Otci ve skrytosti, a tvùj Otec, který vidí i co je skryté, ti to oplatí. Kdy¾ se modlíte, nebuïte povídaví jako pohani. Ti si toti¾ myslí, ¾e budou vyslyšeni, kdy¾ toho mnoho namluví. Nebuïte tedy jako oni. V¾dy» nebeský Otec ví, co potøebujete, døíve, ne¾ ho prosíte.“
Nyní se tedy vra»me k prvnímu verši, jím¾ oslovujeme Boha témìø familiérním tónem, „Otèe náš, jen¾ jsi na nebesích“. Hlásíme se tedy, pøirozenì s tykáním, k Bohu jako ke svému tatínkovi. Z èeho¾ plyne, ¾e nás Otec, jak pøedpokládáme, sleduje mimo jiné, jak se doká¾eme vypoøádat se svým posláním na své pozemské cestì. Ti, kdo¾ jím byli osloveni, se o svých nejintimnìjších pro¾itcích nedìlí témìø s nikým – nechtìjí a snad ani také nemohou. Není na to slov. Pøedpokládejme, ¾e je Bùh oslovuje podobnì, jako my v Otèenáši. Synu, mo¾ná i synáèku – ovšem¾e s pøevahou své moci, síly a vìènosti. A mnohý z nás pak zatou¾í i po objetí, zejména kdy¾ byl o láskyplnou náruè necitlivým otcem ochuzen. Dodejme ještì druhou èást svého oslovení, „jen¾ jsi na nebesích“. V této chvíli diferencujeme „bo¾ské“ a „pøízemní“, aèkoli (zejména po objevu jedenácti všudypøítomných dimenzí) zaèínáme chápat, ¾e Bùh je všudypøítomný, a ¾e v této chvíli mo¾ná sám nebo pomocí svých „servismanù“ sleduje mou práci u poèítaèové klávesnice. Výsada oslovit jej jako Otce, který pøebývá mezi námi a slyší ka¾dé naše slovo, je novum, které nám pøinesl sám Je¾íš.
Pokroèíme-li pak k dalším veršùm, shledáme, ¾e i svrchu uvedené tøi prosby se sice týkají Bo¾ího království, nicménì jsou zadáním pro jednoho ka¾dého z nás. Jak zároveò zjistíme, mù¾eme ve svých modlitbách vsunout do textu vlastní myšlenky a prosby, mù¾eme podle momentální potøeby zdùraznit i jen jeden jediný øádek. Tedy místo bezduchého a únavného drmolení textu mù¾eme obèas myšlenkovì „pøizdobit“ Otèenáš vlastními problémy. Tak se vyhneme nebezpeèí bezhlavé recitace a mù¾eme obohatit prosbu o bezprostøední a konkrétní potøeby všedního dne. Zkrátka rozvolníme ucelený text na jednotlivé prosby, na nì¾ klademe momentální dùraz. Tak slova „posvì» se jméno Tvé“ jsou zároveò prosbou, aby mì dal Otec sílu, abych ¾il k Jeho chvále, abych byl svým bli¾ním a okolí vzorem hodným následování. Co¾ je prosba na samé hranici skromnosti a pýchy. Ostatnì staèí, abychom nezneuctili Jeho jméno, a byli na této zemi slušnými vyslanci Jeho Milosti.
„Pøijï království Tvé“ se mù¾e stát prosbou za zesnulé, kteøí nás pøedešli na cestì k vìènosti. Mohou být na dlouhé cestì plné bloudìní, èi v temnotì, jak øíkával T.G.Masaryk, konèící velkým prozøením. Èi èekat v temném „biografu“ na jeho¾ plátnì se promítá ještì jednou minulý ¾ivot našich blízkých plný dramat a obèas i dìsivých prohøeškù. Jak se píše v knize o vidìní svatého Jana, „kdo to slyší, a» také volá: „Pøijï!“ a ten kdo to všechno zaruèuje, øíká: „Ano, pøijdu brzo!“ „Ach ano, Pane Je¾íši, pøijï“ A dej mi sílu, abych nemìl dùvodu k obavám.
„Buï vùle Tvá jako v nebi tak i na zemi“, nemù¾e být ne¾ pøáním, abych byl nositelem a vykonavatelem Jeho vùle. A dost mo¾ná, ¾e jde o sen o Bo¾ím království v tomto rozhašeném svìtì. Mnohé napovídá Je¾íšùv text, anebo pøíslib, ¾e „kde jsou dva nebo tøi v mém jménu, tam jsem mezi nimi.“ A tu se dostáváme na práh našich osobních pøání: „Chléb náš vezdejší, dej nám dnes“. Jak ji¾ víme, Bùh zná naše potøeby, ne¾ je vyslovíme. Ostatnì tím, ¾e ¾ádáme o „chléb náš vezdejší“, tedy o nejbì¾nìjší pokrm našeho dne, je výrazem skromnosti. Ne¾ádáme ani o výhru v loterii, ani o módní exkluzivitu, ale o bì¾nou krmi, které si ne v¾dycky umíme vá¾it. Je¾íš sám pak na naše obavy o pøíští dny odpovídá slovy: „Já jsem chléb ¾ivý, který sestoupil z nebe“ Tak se nám dostává, zejména pøi pøijímání chleba, nadpodstatného. Co se týèe skuteèného chleba, potom ji¾ starozákonní Izaiášovo svìdectví nám pøes tisícovky let sdìluje: ¾e „ten kdo ¾ije spravedlivì … bude mu dán chléb…“ A podstatný je pak fakt, ¾e prosíme nikoli jen za sebe, ale slovy „dej nám dnes“ fakticky prosíme nikoli jen za sebe a za svou rodinu.
Pak pøichází prosba o odpuštìní – ve slovech „odpus» nám naše viny“; tedy prosíme zase nejen za sebe ale i za své protivníky, dokonce za duše, které nám zaèasté velice ublí¾ily. Co¾ je vìru tì¾ké zadání – ale ji¾ fakt, ¾e doká¾eme zapomenout, i kdy¾ viníky nepronásledujeme a nevyhledáváme, je znaèným pokrokem od starozákonních èasù, kdy viník pøicházel o oko èi o zub, obèas i o ¾ivot, jestli¾e nám ublí¾il fyzicky anebo nás zranil úderem psychickým èi zranìním v duchovní rovinì. Ne náhodou se praví v dodatku, „jako i my odpouštíme našim viníkùm“. Tak se nám dostává nejen odpuštìní letitých dluhù, a zapomnìní je prvním krokem k vydání „propustkù“. Za zmínku stojí, ¾e se nám dostává nejen odpuštìní, ale i osvobození od høíchu a tedy pøerušujeme kolobìh pøíèin a následkù, dle karmického zákona. Nejde o nic jiného ne¾ o harmonii a základnu slušných mezilidských vztahù.
A slovy „neuveï nás v pokušení“ se vracíme k Je¾íšovi, který byl bìhem ètyøicetidenního ¾ivoøení na poušti pokoušen „satanem“, samosebou, (jak lze pøedpokládat), pøed køtem v Jordánu. Prosíme tedy Boha, aby nás vedl a abychom nepøicházeli kontaktem se zlobou svìta o to nejcennìjší, toti¾ o èest a èistotu svého pùsobení na tomto svìtì. Nehledì na to, ¾e samo pokušení souvisí s posledním veršem, s prosbou „chraò nás od zlého“. Jak víme, pokušení pøedchází myšlenkovì i mstu, zlobu a všechny nešvary, jimi¾ oplývá naše doba, ji¾ nìkdy oznaèujeme jako „civilizovanou“. Tak konèí Otèenáš, který mimochodem naèrtl hranièní èáru dvou sil, zápasících o naše duše.
To je tedy Otèenáš, jak ho dnes a dennì opakujeme ve svých modlitbách. Mìli bychom jej pouze doplòovat osobními pøedstavami a konkrétním pøáním, aby se naše prosby nesly té¾ na vlnách osobních zkušeností. Tak se modlitba v našem pojetí vyhne drmolení, zejména kdy¾ si pøipomeneme, ¾e slovy „Otèe náš“ zaèínáme bušit na nebeskou bránu…
