V dobì, kdy já jsem zaèala být závislá na ka¾dém gestu,
pohledu èi nepatrné grimase mé lásky se chystaly oslavy Dne nezávislosti. Bylo
to úplnì pøízraèné! Jela jsem do zemì svobody, jak mne neustále pøesvìdèoval ON,
a èím déle jsem v této zemi ¾ila, tím více jsem svoji svobodu ztrácela.
Poøád jsem ale byla ¹»astná a
pøesvìdèená, ¾e se v¹e èasem poddá. V¹echno jsem si vysvìtlovala tím, ¾e zatím
jsem tam jen tak, vlastnì tajnì, ale a¾ budu mít statut normálního èlovìka (
tj. a¾ budu man¾elka...), v¹e se zmìní. Budu v rovnoprávném postavení, budu moci
chodit tøeba do ¹koly, najít si nìjaké krátkodobé zamìstnání, získám zpátky
ztracené sebevìdomí. U¾ nebudu utajované NIC, u¾ budu NÌKDO. Pøíhody, které mne
pøivádìly do depresí a vyhánìly na mùj kámen, kde jsem tajnì breèela a smutnila,
jsem pokládala za bezvýznamné, pøechodné a prostì provázející ka¾dý zaèátek
sou¾ití dvou lidí. Pøizpùsobování se, hledání kompromisù, s¾ívání se, tolerance
chyb. Nìjak mi nedocvaklo, ¾e se pøizpùsobuji jenom já, kompromis znamená, ¾e
v¾dy ustoupím já. Jeho chyby jsem milovala jako souèást jeho samého, mých chyb,
které jsem do té doby ani nevnímala, jsem se sama dìsila a zvelièovala je. ON
øídil stav vìcí, rozhodoval o v¹em, i o tom, co si mám èi nemám myslet. Byla to
moje touha po harmonii a panický strach z hádek, obdiv k nìmu, vdìènost a
samozøejmì závislost, které ze mne nenápadnì èasem udìlaly bytost doslova
nesvéprávnou. Vùbec jsem si to v¹ak neuvìdomovala. Nebo nechtìla uvìdomovat.
Odjak¾iva se mi pletl význam
dnù, jako je Díkuvzdání a Den nezávislosti. Jemné nuance významu tìchto
národních svátkù jsem dlouho nevnímala. V Èesku byl l. Máj, Vánoce, Velikonoce a
Mezinárodní den ¾en. Nìjaká nezávislost èi dìkování nìèemu èi nìkomu? Jedinì
Sovìtskému svazu za osvobození! Tì¹ila jsem se proto dost, ¾e za¾iji zase nìco,
co neznám. Na tento den jsme se vypravili do nejbli¾¹ího mìsta a já si pøipadala
sváteènì, jako bych byla souèástí tamìj¹í kultury. Mìstem mìl jít slavnostní
prùvod a na tuto podívanou se sjeli lidi z ¹irokého a
dalekého okolí. Ano,
tro¹ku to ve mnì evokovalo l. máj, na chodnících davy lidí a èekalo se na
prùvod. Sedli jsme si na chodník u velké køi¾ovatky, abychom vidìli co nejvíc.
Byla jsem mírnì rozru¹ená, atmosféra byla nádherná! Trochu mi vadilo, ¾e ON to
nepro¾ívá tak jako já, ale nakonec - u¾ to vidìl tolikrát! A já poprvé!
Po del¹í dobì jsem usly¹ela zpìv, hudbu - a objevilo se èelo prùvodu. ®ádné vlajky, ¾ádné údaje o plnìní plánu za poslední pìtiletku. Celý výjev byl zpodobnìním doby pøistìhovalcù. Jely zde vozy s plachtami, na vozech byly dobovì obleèení lidé, dìti, ¾eny, mu¾i, pár jich ¹lo pì¹ky nebo jelo na koních - pøipomínalo to filmy z dob zlaté horeèky. Asi pátý vùz byl pojízdný nevìstinec a ten byl poøádnì veselý! Celé mne to vtáhlo a já jsem tleskala a smála se jako malé dìcko, spoleènì s ostatními kolem. Výjevy, pøestøelky, rvaèky - líbilo se mi to! Najednou jakoby v¹e utichlo, prùvod mìl dost velkou mezeru. Koukala jsem co bude teï za efektní program - a pro mne byl.
Sám, úplnì sám na koni jel Indián. Pravý, nefal¹ovaný. Hrdý. Nepohnul ani brvou, jeho kùò jen zvolna kráèel. Py¹ní byli. Oba. Pøed nimi i za nimi prázdno. Bylo to velmi zvlá¹tní. Mne obe¹el mráz, jako by v tom byla celá historie západního pobøe¾í. Ten Indián nebyl ani smutný, ani veselý. Nedìlal nic, jen jel.
Z celého prùvodu, z celé oslavy ve mne tento výjev zanechal vzpomínku, kterou mám v sobì poøád. A velmi, velmi zvlá¹tní a podivný pocit.
Byli jsme se podívat do indiánské rezervace. Shlédla jsem filmy s Vinetuem, èetla pár knih. Vidìla jsem filmy a sly¹ela rùzná vyprávìní.
Ten krátký moment, kdy jsem vidìla tuto postavu mi v¹ak vysvìtlil v¹e, èemu jsem doposud úplnì nerozumìla nebo si neumìla poøádnì vysvìtlit.
Chtìla jsem si o tom povídat, ale ne¹lo to, u¾ byl dal¹í plán dne stanoven. Schovala jsem si tento zá¾itek, ale nikdy s nikým jsem o nìm nemluvila.
Dal¹í èást dne mìla být tradiènì zasvìcena akci, zvané GARAGE SALE.
Zpoèátku mne to uchvátilo,
pozdìji v¹ak u¾ unavovalo. Skoro ka¾dý týden jsme se vypravili po okolí. Na
rùzných køi¾ovatkách byly papundeklové cedule, oznamující, ¾e na ulici té a té
se koná garage sale. To bylo pro mne zvlá¹tní a velmi zábavné. První mìsíce.
Lidé v jedné ulici nebo èásti se domluvili a v jednom domì - v gará¾i -
uspoøádali výprodej nepotøebných vìcí, které se jim nahromadily. Vìci se kupily
v gará¾i i venku a byly to vìci od ¹pendlíku k lokomotivám! Témìø! Co tam se
dalo najít vìcí! Také úroveò byla v ka¾dé èásti mìsta jiná. Nìkde opravdový ráj
pro èlovìka jako jsem já, jinde jen sbírka humusu a otluèených a nefungujících
vìcí. Nejradìji jsem mìla chvilky, kdy ON byl zaujat nìjakou pitomostí (tøeba
svìtlem nad gará¾ èi nìjakým nástrojem na zahradu), a já jsem vplula mezi lidi,
a cítila se jako odpoutaná od kotvy! Dokonce jsem se pokou¹ela navázat hovor
s prodávajícími èi kupujícími, a mìla jsem obrovskou radost, kdy¾ jsme si
rozumìli. Bohu¾el, byly to jen minuty, kdy jsem byla ponechána sama sobì,
v m¾iku jsem opìt byla pod dohledem, tak¾e jsem umlkla a cupitala jako Arabka
opìt dva kroky za mým mu¾em. Nevím proè. Neumím to vysvìtlit, ale v jeho
blízkosti jsem mìla pocit, ¾e nejsem nic a jediná má starost byla, abych ho
neztratila z oèí a nezabloudila. Aby mne nemusel hledat - po druhé u¾ by mne
tøeba najít nemusel. Nebo by tøeba ani nechtìl?
Pár trapných okam¾ikù jsem za¾ila, jako v¾dy a za jeden se stydím dodnes. Vidìla jsem krásnou, velikou plastickou mapu svìta a moc jsem ji chtìla! Nabízeli ji za dolar, jako ostatnì vìt¹inu vìcí. Ceny se pohybovaly od pár centù do maximálnì pìti dolarù. Dalo se tam poøídit témìø v¹e, jen se muselo poøádnì hledat a èíhat. Prohlí¾eli jsme si tu mapu podrobnì. Chtìla jsem být dobrá hospodynì a dobrá kupující. Hledala jsem, zda není nìjak po¹kozená, abych ukecala slevu. JO! V levém dolním okraji byl nìjaký flek. Zajásala jsem v duchu ve vidinì uspoøených 50 centù a ukázala na tu vadu na kráse. A usmála se. Prodávají se usmála také a zaèala na mne mluvit. Jeliko¾ krok vedle mne stál ON, nerozumìla jsem o èem je øeè. Polohlasnì jsem tedy nenápadnì komentovala èesky:
"Hele, a» nám dá slevu, je tam flek jak vrata! Urèitì proto to prodávají!"
"Jo? Bo¾e mùj - ona se tì ptá, jestli jsi z Nového Zélandu, proto¾e na nìho poøád ukazuje¹!"
Byla jsem zmatena. Na mém ¹kolním atlase byl Nový Zéland v¾dy u Austrálie a ta byla v¾dy vpravo... Jen¾e na mém atlase ze ¹kolních let byla Amerika okrajová èást svìta, na této mapì byla støedem vesmíru. Drobná chybièka se vloudila. Kde vlastnì je ten Nový Zéland? V¾dycky jsem si myslela, ¾e mapa je mapa, jestli je tu èi tam. TATO mapa byla nìjaká posunutá èi co. Nebo jsem byla u¾ totálnì blbá. To nejspí¹.
Mapu koupil, ale opìtovnì jsem v jeho oèích klesla o pìkných pár desítek metrù pod zem. Aspoò jsem to tak vnímala, ale tøeba to byl jen mùj pocit. Jen¾e - byl tak silný, ¾e mé u¾ tak otøesené sebevìdomí ji¾ nemìlo ¹anci na znovuvzkøí¹ení. Den po dni, step by step bylo rdou¹eno a byl mu odebírán ¾ivotodárný kyslík. Najít viníka nelze. Není. Ani nìjaké hlubokomyslné ponauèení èi shrnutí jsem nena¹la. Prostì to tak bylo.
Dana ©»astná |
Pozn. autorky: Volné virtuální povídání - podobnost se skuteènými osobami je èistì náhodná.