Piknik u Niagary (1)
Z kanadského deníku Břetislava Olšera
Cikáni šli do nebe, Romové do Kanady
Moje první cesta do Toronta je spojena s neuvěřitelným zážitkem, který následně ovlivnil spoustu lidí u nás doma. V jednom tamním baru jsem potkal známého Roma z Ostravy-Přívozu. ,,Co tady děláš, tak daleko od Ostravy?" ptám se s neskrývaným překvapením.
,,Žádám tady o azyl!" říká sebejistě; mám pocit, že si ze mě dělá legraci.
,,Azyl?" žasnu. ,,Je přece rok 1997, u nás se dávno změnil režim a oficiálně není přece důvod emigrovat," snažím se dozvědět, o čem to mluví. ,,Jak dlouho jsi v Kanadě?"
,,Asi dva měsíce!"
,,To ještě jde, žádat dnes o azyl?" nepřetržitě se divím.
,,Když řekneš, že tě v Česku ohrožují skinheadi, kteří Romy zabíjejí a šikanují, můžeš žádat o status uprchlíka," sděluje mi s úsměvem a je patrné, že se už seznámil s kanadským imigračním zákonem.
,,Hele, co kdybych si tady požádal o azyl i já?" šokuji Roma, který se může smíchy potrhat.
,,Copak tebe někdo v Ostravě diskriminuje?" vytřeští na mě oči. ,,My nemůže jít v klidu po ulici ze strachu, že nás zbijí holé lebky!" říká bezostyšně. ,,Ty nejsi vhodný pro azyl," kroutí hlavou.
,,Co kdybych řekl, že mě diskriminují Romové, protože nemůžu jít v klidu v Ostravě po ulici ze strachu, že mě okradou!" vybuchuji vzteky nad jeho neurvalostí.
,,To je naše kulturní identita, naše tradice!" tvrdí sebevědomě. ,,Kradení čorkařů se u nás dědí z rodu na rod!" papouškuje jako přemoudřelí ochránci lidských práv.
,,Hele, statečný dědici cikánské kulturní identity, co když se domluvíme a budeme si v Kanadě dělat jeden druhému svědka u imigračního soudu?" plácnu ho přátelsky po zádech. ,,Ty mi dosvědčíš, že jste mě v Ostravě napadli a zranili, přičemž jste hanobili moji rasu, já ti zase před imigračním soudem potvrdím, že jsem tě chtěl zabít za to, že jste mé ženě ukradli v tramvaji z kabelky deset tisíc korun, doklady a firemní razítko!"
,,Ty jsi ale běloch, gadžo, tobě tady fakt azyl nedají!" říká znovu vážně, aniž by hnul brvou. ,,A vůbec - kdo tebe tam u vás teď šikanuje, když jsem už v Kanadě?" snaží se nejapně žertovat. ,,Tak vidíš, kamaráde! Když se všichni Romové vystěhují z Česka do Kanady, budete spokojeni i vy, gadžové z Ostravy! Tak proč si s tím lámat hlavu?” směje se.
Náhle mi bylo jasné, proč se moji bystří romští spolucestující šprtali v letadle tři slůvka v angličtině: status of refuges - status uprchlíka.
Vyslovili je před celníky a měli rázem, jako pronásledované a diskriminované české etnikum´, co srdce ráčí. Na letišti se jich něžně ujali imigrační úředníci, zadarmo je odvezli do motelu, dali jim ubytování na účet státu i peníze na stravu. K tomu bezplatně tlumočníka a slevu na městskou hromadnou dopravu i na nákup základních potravin. A ještě peníze ,na přilepšenou´.
Suma sumárum - pro čtyřčlennou rodinu to za rok čekání na rozhodnutí o azylu představovalo ,přilepšení´ ve výši asi 15 500 kanadských dolarů, tedy kolem 310 tisíc Kč. A bez hnutí prstem při nějaké práci. Plus stovka dolarů na Vánoce na další přilepšenou. Taková byla sladká uprchlická realita v Kanadě roku 1997.
,,Jak chceš dělat řidičák, když neumíš anglicky?" chci pochopit, odkud se bere jeho nevídané sebevědomí.
,,Naučím se!" pohrdlivě se ušklíbne. ,,V osmnácti jsem byl zdravý, jak kosmonaut a dostal jsem v Ostravě invalidní důchod na ledviny, proč bych teď jako nebohý psanec neměl v Torontu dostat řidičák...?"
Většina z čekatelů na azyl dostávala sociální výpomoc pro chudé a ještě tajně pracovala. A pokud by se přišlo na to, že imigrant na uprchlické privilegium nárok nemá, byla mu poskytnuta letenka do Prahy, opět za výlohy Kanady. A nikdo po něm nepožadoval, aby tyto peníze vrátil.
V Česku měla v té době čtyřčlenná romská rodina na sociálních a vyrovnávacích podporách měsíčně ,pouze´ 13 000 Kč.
V Torontu dostávali čeští Romové, žádající o azyl sedm kanadských dolarů na den jako přilepšení, přičemž jim ale zdejší radnice platila ubytování a stravu. Pětičlenná romská rodina tak měla i bez práce denně čistý zisk skoro pětatřicet dolarů. Kdo měl jídlo třikrát denně a na pokoji sprchu, dostal pět dolarů na den, na koho zbyla skromnější ubytovna, tomu přidali.
,,Co všechno se dá za pětatřicet kanadských dolarů nakoupit?" zeptal jsem se v jedné torontské samoobsluze.
,,Za tuto sumu lze pořídit nákup, v němž jsou čtyři kila vepřového masa, dvě kila kuřecích párků, čtyři litry stolního oleje, bochník chleba a deset housek, do této ceny se ještě vejde i třicet buchtiček a kostka margarinu," dostal jsem šokující odpověď.
A tak jsem začal ještě v únoru 1997 psát z Toronta pro české deníky o romském exodu. Přečetl si je i redaktor publicistiky televize Nova Josef Klíma, sebevědomý pražský žurnalista.
,,Měl bych zájem o tomto problému něco natočit. Mohl bych přijet do Ostravy, kde bychom si o tom promluvili?" řekl mi po telefonu.
Sešli jsme se. Na schůzku jsem pozval zástupce ostravské romské rodiny Horvátů, kteří se chystali odcestovat do Toronta, vedoucí sociálního odboru Městského úřadu v Ostravě - Mariánských horách Miluši Lukášovou a Čechokanaďana Jiřího Peterku, emigranta z Frýdku - Místku, žijícího skoro třicet let v Torontu. Kontaktoval jsem i své přátele v provincii Ontário, aby byli Klímovi nápomocni při jeho práci na reportáži v Kanadě.
A vznikl dokument, v něm byl příběh rodin, ze dne na den přesazených do tisíce kilometrů vzdálené cizí země, prezentován jako rozmarný výlet na státní útraty. Vše mluvilo jednoznačně jako výzva:
,,Všeho v Česku nechejte a přileťte do Kanady, kde vám budou létat pečení holubi do huby!"
Motely plné radosti
,,Když náhodou v Kanadě azyl nedostaneme a budeme se muset vrátit do České republiky, nezboří se svět," ujistil mě klidně další romský žadatel o azyl, pohodlně si už třetí měsíc žijící na útraty daňových poplatníků v jednom z torontských hotelů. 
,,Náš byt v Ostravě jsme pronajali, takže nám za něho jdou peníze a máme se po návratu kam nastěhovat. Navíc nám do rodiny přibude kanadský občan," říká s úsměvem manželka tohoto romského vypočítavce a něžně pohladí své baculaté bříško.
,,Jsem totiž v jiném stavu a podle zdejších zákonů získá každé dítě, narozené třeba při mezipřistání v Montrealu, kanadské občanství. A my to děcko čekáme do měsíce. Do té doby nás nevystěhují. A až bude mít náš potomek jednou osmnáct, klidně nás jako Kanaďan může bez potíží vzít zpátky do Toronta."
,,Když seženeme byt, dostaneme od vlády Ontária sociální podporu. Ta činí měsíčně 650 kanadských dolarů na ubytování, kolem čtyř stovek je na stravu," říká spokojeně Rom Vojta a vesele si brnká na kytaru. ,,K tomu dostaneme dalších 700 dolarů jednorázově, jako tak zvané ,startovné´ na zařízení bytu. Před Vánocemi nám přibude obligátní stovka na dárky a sleva na městskou hromadnou dopravu," dodává informovaně.
A pokud hledali jakékoli zaměstnání, našli ho, protože běžný Kanaďan by špinavou, těžkou, nebo společensky neúnosnou práci nedělal. Také proto je ročně do Kanady přijímáno na čtyřicet tisíc imigrantů ze zemí třetího světa. Údajně z humanitárních důvodů, pravda však byla taková, že jde o levnou pracovní sílu, která by zametala chodníky, kácela stromy, dělala dělníky v těžebním průmyslu, nebo svážela odpad.
Šancí mají Romové za oceánem dost. Kanada je přece na prvním místě ve světě v těžbě uranu, kterého vydobývá 34% světové produkce. Dost práce je rovněž v dřevozpracujícím průmyslu, vždyť dvě třetiny na světě vyrobeného papíru pocházejí z Kanady.
A pak je tady zemědělství - každý třicátý třetí Kanaďan pracuje v tomto odvětví, které je spolu s lesnictvím a dřevařským průmyslem hlavním hospodářským odvětvím země. Průměrná farma zde má rozlohu 225 hektarů a potřeba je doslova každé ruky. Průmysl zaměstnává dvacet procent obyvatelstva a vytváří 27% HDP.
Zázraky se třeba dějí a jednou se třeba i na tvorbě hrubého kanadského národního produktu začnou podílet i ostravští Romové z Přívozu... A přimluví se v Ottavě, aby nám Kanada konečně zrušila vízovou povinnost.
Text a foto: Břetislav Olšer
Popisky k foto:
1) Nejvyšší věžová stavba na světě je v Torontu.
2) Torontský Manhattan.
3) Metropole Ontaria je značně multikulturní.
