Dobyli jsme Petrohrad
aneb: „Říkali nám Růženky“.
Větší kouzlo z neznámého jsme nezažili. A byla to opravdu výprava do neznáma, i když jsme měli jasný plán.
Začátky nebyly vůbec jednoduché. Po prvním ochabnutí nadšení a elánu se vkrádaly myšlenky: „Co jsme si to jen vymysleli?“ Přicházely i názorové konfrontace. Někteří dokonce od plánu ustoupili. Ale ti skalní, ti vydrželi a dnes už ví, že vyhráli a také zvítězili.
Nadešel náš nový den. Prošli jsme všemi přípravami od nacvičování připomínkového pásma k VŘSR, shánění vojenských stejnokrojů, doplnění maličkostí, jako jsou opasky, medaile a rudé hvězdy, až po zhotovení křižníku. Poté jsme beze strachu přestoupili před své rodinné příslušníky a oznámili jim svůj hrdý záměr o dobytí Petrohradu. „Co blbneš! Na stará kolena furt něco vymýšlíš! Ty ses úplně pomátla!“ „Jak na stará kolena?!“ Pohnulo to mou myslí.
Stárnutí? „Nemyslím na to. Užívám života“, odvětila jsem. „Pamatuj si, že lidské tělo mládne tím, že se užívá, a chátrá, pokud se od něj málo chce. A člověk se už vůbec nerozvíjí, pokud na něj nejsou kladeny nároky. Proto si vytváříme takové situace, aby byly pro nás náročné. My jedem!“

V pátek šestého listopadu vyjíždíme v sedm hodin ráno. Naši příznivci se přišli s námi rozloučit a udělat si fotky na památku. Jinou příležitost už mít nebudou. Cesta ubíhá, každá zastávka na benzínce sčítá kilometry a odpoledne už jsme na místě v autokempu u Jesenice. Po krátkém odpočinku přejíždíme do Petrohradu a spěcháme s lampionky na smluvené stanoviště, kde už na nás čekají místní gardy. Zrovna se setmělo. Vystupujeme jako kačenky za sebou do strmého kopce, pod nohama šustí spadané listí a nad hlavami září lampiónky. Vstupujeme do rotundy, poslechneme si uvítací proslov paní starostky, obejdeme historickou kapli, nahlédneme do hladomorny a vracíme se k prostřenému stolu pod zvoničkou. Někdo již rozdělal oheň. Skláníme s nabodnutými špekáčky nad plameny a zahajujeme neformální rozhovory o tom, kdo jsme a proč jsme přijeli. Paní starostka, protože nás nezná jménem, nás oslovuje Růženky a tím vnáší kouzlo přijetí a začlenění mezi sebe. Místní nám ponoukají domácí ringlovičku a pod hvězdnou oblohou se při setkání dává do pohybu pozitivní energie.
Uvědomuji si, že někdy poznáme sami sebe, až když máme cizímu člověku vysvětlit vlastní příběh. Snažíme se o to všichni, jak tam jsme, a v duchu koukáme, jak to jde snadno. Ostych se nedostavil, jde stranou a my se dozvídáme a také se vyptáváme, co oni a jak zítra. Každého člověka, se kterým se zde setkáváme, vnímáme jako nového učitele v nové situaci. Bez ohledu na okolnosti, stávají se pro nás novou příležitostí k osobnímu rozvoji a možností měnit svůj pohled na svět. Vždyť nejen v cizině, ale hlavně u nás doma, máme odlehlé kouty, kam jsme se v dosavadním životě ještě nepodívali a to možná proto, že se nám zdají být příliš odlehlé a nezajímavé, bez atraktivních upoutávek. A to už nás nehřeje nejen oheň táboráku, ale poznání, jak je zde, pod noční oblohou, s cizími lidmi krásně.
Po špekáčcích pociťujeme žízeň a tak nás chuť na pivo svede do malé hospůdky, kde sedí tři štamgasti a kde do kamen přikládají uhlí sypané z plechových kyblíků, tak jak to známe z dob našeho mládí. Ach ta nostalgie. O nohu se mi otře vykrmený kocour a tiše zapřede. Hospodský po prvním překvapení takové návštěvnosti zrychlí s obsluhou a rozhovory se předou a předou, tu a tam je protrhne salva smíchu. Hodiny na kostelní věži odbíjí devátou večer. „Je nutno ještě nacvičovat. Nic neumíte, zítra bychom si trhli ostudu. Jdeme!“
Každý drží v ruce svůj tahák a hlasitě zpívá do tmy melodii ruské písně Katuša. Recitace básně „Sedmička v mém kalendáři“ jde každému velice ztěžka, proto musíme nácvik opakovat znova a znova. Se značnou únavou zalehneme pod peřinu a ve stavu polospánku uslyšíme: „Vstávat! Rudý kútik!“ Je to heslo, kterým se svoláváme k ochutnávce domácí slivovice. Jak kdo usnul, mi není známo, ale v sedm hodin ráno jsou všichni na rozcvičce. Na balkóně stojí Marta v noční košilce, která jí sahá nad kolena a fotí Mirka, jak v čepičce proti chladu máchá rukama kolem sebe. „Pojď blíž“, volají chlapi, aby mohli pohledem něco zachytit.
Blížíme se do Petrohradu a za plotem jedné vilky v Černčicích stojí na parapetu koza. Tiskne se suverénně k oknu a kouká na nás. Blejsknu si ji foťákem a jedeme dál. V devět máme být oficiálně přivítáni na obecním úřadě. Fakt oficiálně. Starostka vyběhla v lodičkách a šatičkách, na krku trikoloru s plaketou obce, za ní pan místostarosta. Uděláme zběžně pár společných fotek pod obrovskou lípou a vcházíme do budovy. Uprostřed haly stojí v půlkruhu ruské matrjošky, v rukou drží klobásky a butylku se slivovicí. Počastují nás a uvedou nás do zasedací místnosti se slavnostní tabulí. Káva, cukroví, buchty, oficiální proslovy a poutavá přednáška z úst pana místostarosta o historii obce a budovy úřadu. Prozradil nám jednu známou pravdu o Petrohradu, že je to jediná obec, kde blázni žijí odděleně.
Následuje prohlídka interiéru, knihovny a terasy s vyhlídkou do okolí. Poté navštěvujeme za doprovodu ředitelky školy místní malotřídku s mateřinkou, pochválíme výzdobu a za malý okamžik obdivujeme snahu starostky o zachování historických památek v Bílenci. Také bychom chtěli vidět léčebnu. „Ano. Už na vás čekají“, řekne starostka. Do místní krásné kaple nás pouští průvodce, vysoký pořízek, klíčník, samou podstatou terapeut místních pacientů. Prozradí nám rozdíl mezi pacientem a pracovníkem, který není než v tom, že pracovníci jsou ti, kteří mají klíče. Zákaz focení pacientů a celého areálu chceme dodržet, není to snadné, ale nakonec poslechneme. Po úvodní prohlídce zrenovované kaple procházíme budovou, pak přes nádvoří, kde se setkáváme s pacienty. Jsme osloveni jedním z nich. Táže se, jestli by nám mohl zazpívat. Vyslechneme si ho, poděkujeme a procházíme do dalšího traktu budovy, kde vidíme jídelnu, kavárnu, obrovskou posilovnu, keramickou a výtvarnou dílnu a stolařství. Vstupujeme do nově rekonstruované bývalé sýpky, kde jsou v několika patrech instalovány výtvarné, sochařské a jiné ruční práce pacientů. Nádherné. Je to chlouba pana terapeuta. Škoda, že se pan ředitel nestihl vrátit z dovolené, abychom ho počastovali obdivem a chválou. Jistě by nám také řekl mnoho dalších zajímavostí o psychiatrické léčebně, do které nám povolil – výjimečně!! – vstup a prohlídku. Někteří místní obyvatelé toho využili a také se přišli podívat.
Je sedmého listopadu.
Nyní přichází na řadu připomínkové pásmo k VŘSR, pár bodů historie a trochu legrace, recitace, zpěv, medvědí tanec, výstřel z Au-roury, pořádný záklon při pití stakanu vodky (slivovice). Za zpěvu písně „Pohod rudých námořníků“ a za potlesku našich obdivovatelů odcházíme do léčebny na oběd. Šmakovalo všem. Únava se dostavila, ale krátké posezení na lavičce v objetí slunečních listopadových paprsků v zámeckém parku (psychiatrické léčebna je v areálu dřívějšího zámku) nám ulevilo a my pookřáli.

První část návštěvy máme za sebou. Odpoledne nás čeká opětovné setkání s představitelky místního ženského spolku Venuše. To by jste koukali, co všechno umí. My jsme koukali také, neboť čím nás překvapily dopoledne, to byl slabý odvar toho, co jsme shlédli odpoledne. Naše počínání nemělo konce. Hrou na molekuly jsme chtěli docílit mačkání a tulení se k sobě. Čím víc na tělo, tím líp. Nevím, kdy jste vy naposledy hráli „molekuly“, ale tato hra přináší radost nejen dětem, ale i dospělákům. Měli by jste vidět, s jakou vervou se dokážou “molekuly“ slučovat a navzájem se rvát o každou „molekulu“ zvlášť.

Hra „Evoluce“, neměla chybu. Paní starostka kvokala jako vzteklá kvočna, konstruktér au-roury pípal jako osamělé kuře a opice poskakovaly s groteskním výrazem ve tváři kolem dokola. Člověkem se nestal asi nikdo. V tomto případě evoluce selhala. To však nevadí, účel byl naplněn. V dalších soutěžích jsme prověřovali mužský důvtip a obratnost, jak s revmatickými koleny dokážou přenášet za krytí rozevřeného paraplete míčky do hnízda. Nasávání lentilek brčkem a přesouvání na určené místo, zase prověřilo schopnost zadržet dech po dobu, než byl úkol splněn. Se smyslem pro fair play bychom to ovšem nevyhráli. Sem tam nějaký švindl místní rychle odhalili. Nemohli nám však odpustit, že Mirek nabonzoval, že šéfredaktorka chtěla po časovém termínu ještě dopisovat nějaká moudra do novin. Redakční rada zastupující Bruntál a Petrohrad formou zpracování novin představila svoji obec. Zvolený šéfredaktor pak práci za skupinu prezentoval. Nikdy nepochopím, proč se v rubrice „bulvární zprávy“ ocitli někteří současní radní, a jestli se správně píše: dobyli nebo dobili. Každopádně v petrohradských novinách, které se staly naší trofejí, je písemný důkaz o tom, že jsme Petrohrad skutečně dobyli.
.JPG)
Nádhernou tečkou bylo vystoupení žen ze spolku Venuše. Vpluly na parket v přestrojení labutí a na melodii P. I. Čajkovského „Labutí jezero“, obkroužili starostku mávající praporem v národních barvách. Baletní kreace byly vypilované k dokonalosti, protože před tím nacvičovaly se samotným mistrem baleťákem Harapesem.

Radostné veselí zavládlo mezi všem přítomnými. Poslední fotky mobilem, poslední slova poděkování a přichází loučení. Je konec. Objímáme se navzájem s něhou nám vlastní, povzbuzenou zkušenostmi a štěstím.
Možná, že jsme se na začátku naší cesty ptali ve svém seniorském nitru, zda existuje ještě něco jiného, než stárnutí bez jakýchkoliv cílů. Cíle jsou, jen si je musíme hledat. Ve stáří se musíme chopit každé příležitosti a pokusit se s každým novým dnem znovu se narodit a pohlížet na svět, jako na prostředek odstranění izolace. Cestu zpět k mládí už asi nenalezneme, ale hledat cestu, jak si udržet mladé myšlení, to můžeme. Mladé myšlení bývá pozitivní. Mladí lidé takzvaně nedělají z komára velblouda a neztěžují se zbytečnými starostmi. Berou věci s nadhledem. Když narazí na nevyhnutelné problémy v životě, místo hořekování nebo rezignace, se je snaží vyřešit. Proto my dříve narození, hledejme znovu sebejistotu a nadšení. Chceme-li mladě myslet, je třeba najít si motivaci učit se, objevovat a pátrat po něčem novém. A věřte, že možností je mnoho. Toto nejsou jen informace, ale i inspirace, námět a nápad, jak žít s radostí.
Senioři, na nic nečekejte a žijte!
Růžena Urbanová, senioři Bruntál