Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Svatopluk,
zítra Matěj.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

…a namalovala jsem ráno


áno rychlé a lehce přidušené postelovým a snídaňovým shonem, který se nám dávno stal jménem pro výpravu za našimi denními studii a zaměstnáními. Doba, kdy se slunko sice teprve probouzí, ale je naprosto při všech silách, je všemocné – však i na mne několik jeho paprsků vykouklo přes tmavé závěsy, kterými si každou noc přibarvuji tmu. A ti rošťáci mě hned nato vytahali za paty zpod duchen. Naštvaně jsem na ně mžourala ještě drahnou chvíli, nespěchala jsem toho dne nijak zvláště - můj princ se za mnou na parooři vydá až za dlouhý čas, který mohu využít ke svým vstávacím rituálům, a tedy se za ním mohu vydat až za docela dlouho. Času spousta. Doširoka jsem otevřela okno pro čisté ranní nadýchnutí – ulice se opět koupala ve své šerošedi a sem tam po sobě nechala projít nějakého loudajícího se školáka či naopak spěchatele za prací.


Toho dne mi snídaně tak chutná, za jakou ji mívám skoro denně, však někdy se na ni příliš necítím. Ještě pořád, jako celou zimu, drobenkové pečivo, vydatné neznamená zábavné – i jídlo může někdy docela dobře nudit. Jídám ho už od doby, co se do loňského roku přikradl pošmourný podzim, nesnědla jsem jich určitě ani půl pekárny a hele – ono bude léto. Spořádala jsem koláčky, jak jinak, co nejrychleji, abych se pro dnešek bezpožitkovým rituálem dlouho nezdržovala a měla čas svoje další, rozhodně o akci bohatší. Vklouzla jsem za nimi do koupelny, vydala jsem se za ranní hygienou.


Naše koupelna se výjimeční obrovským oknem, samozřejmě nesituovaným do té šedivé ulice, jako to vedle mého gauče. Okno s výhledem do zahrady, jež není ani tak plna květin a keřů, jako jabloní. Rodina, do které jsem se narodila, patří k odvěkým milovníkům oněch plodů, které by pro ně patrně znamenaly stejné pokušení jako pro matičku Evu, jenže to naštěstí nehrozí – jablek budeme letos mít zase habaděj a nemusíme se ostýchat či nechat přemlouvat k tomu, abychom se do nich s chutí zakousli.


Už ve chvíli, co jsem do koupelny jenom vstoupila, jako kouzlem mne přešly veškeré myšlenky na to, kam jsem asi včera položila zubní pastu s kartáčkem, či jaký tvar dám dneska svým vlasům. Totiž, oproti světlu, světlu slunečnímu, světlu posvátnému, jaké se vedralo oknem dále a celou místnost v sobě jako Noe Zemi utopilo, se najednou i myšlenky na studia, rodinu, vůbec všechny starosti zdály jako smítečko prachu. Maličký, náhle snadno smazatelný stínek na našich sice zcivilizovaných (a někdy až moc) dušinkách, které ještě nezapomněly dýchat vůni rozkvetlých vlčích máků u silničních cest – byť to má být z aut. A kdyby opravdu chtěly, a to není pranic složitého a nečekaného – jistě by je vymalovaly do té nejryzejší rudé a svěží zelené, jaká nám zkrátka vždycky vyčaruje pohodu a klid. Pak také zacinkal jakýsi zvoneček – nebo jsem si to tak představila – a shon se zastavil. Aby také ne, když to zrovna šalinka přivezla na brněnské vlakové nádraží mého nejmilejšího, který za mnou odteď již bude dál spěchat po kolejích… A za to přece žádné snahy o zrychlení času, které se nám stejně nikdy nepovede, nestojí – láska o čas škemrá.


Vyskočila jsem na okraj vany a rukou se opřela o okenní parapet a držela jsem se, co mohla, abych byla neuklouzla. Lesklé závěsy jsem odhrnovala, jako bych byla psem, co vyhrabává kosti z hlíny – a zůstala ohromena, jako bych přišla na svět podruhé. Ta nádhera! Ten obraz snad od všech mých milovaných krajinářů dohromady, kteří se jeden po druhém něžně piplali a hýčkali každé to letní jablíčko, barvami karmínu, odstíny zelené a mnoha, mnoha žlutěmi. Pak mu přidali arabskou gumou lákavý lesk a mat, a to jen pro mě a pro moje dnešní ránko, abych si coby druhou snídani dala místo pečiva šťavnaté a zdravé, tělo probouzející ovoce. Jak je to krásné – můj dům snad prošel nějakou podivuhodnou červí dírou, nachází se na rozhraní dvou zcela odlišných dimenzí – polovička jeho je bledou ulicí a k tomu, abych se střetla s těmi nejsytějšími barvami brzkého léta, mi stačí jenom přejít chodbu od toalety ke koupelně!


A což teprve stromy, nositelé, jakýsi roditelé zprvu voňavých, roztomilých kvítků a posléze, po dlouhém a těžkém procesu pak kulaťoučkých – tak nějak rozmile nesymetrických, nepravidelných malvic – vždyť mohou být dokonalé i bez pravidelných a přesných měr, i když to ty kvítečky vlastně skoro mají. Tak se to tudíž tedy vyrovnává, aha. Jsou sytě zelené, lesknou se jim lístky, jako by zrovna pršelo, a když se jich stovky – tolik jich na zahradě určitě napočítám – dají dohromady s větříkem, poklidné šumění, tiché a někdy naopak příjemně přehlušivé ten ostatní rachot, byste nikdy nemohli ničím zaplatit. Také já jsem se rozhodla této dostupné služby a zadarmo využít, nejdříve ještě dlouho, dlouho u okna koupelny, v tichu a příhodné samotě a brzy nato jsem se pod ně i s šálkem své ranní kávičky spokojeně posadila. Tak jsem vlastně změnila svoje obvyklé ráno, obohatila je příjemným zážitkem pod stromy, v neobvykle chvályhodné ranní teplotě a dlouho, dlouho jsem si tu změnu k lepšímu ještě pěkně vychutnávala. Tak mě napadá, nemusí být každý malířem, umělcem vůbec nijakým – chvíle života se dají povznést na skutečně vysoký, téměř či zcela úplně dokonalý level i při úplně normálních věcech, které si ani odmyslet neumíme. Já jsem si takhle vymalovala svoje šedivé ráno do opravdové pestrosti a skutečně si sebe dovolím za malířku považovat – i kdyby to mělo být jen pro ten jediný den. Pocity se ve vzpomínkách vracejí, a to i ty spokojené, jež často přebijí ty opačné a také jinak nepříjemné. Když je v tu chvíli prožijeme skutečně silně a uvědomíme si, tak, tohle je přesně ta situace, do níž bychom se myšlenkami chtěli ještě milionkrát vracet.

 


Káva v mém hrnku co nevidět vymizela, snad jsem dala okusit i těm stromům, co dávají světu tak důležitou krásu a zastaví nás ve spěchu. Vím, je to jenom normální espreso – ale co můžeme nabídnout paní Přírodě, když je proti ní a jejím dílům cokoli jen jako prázdná dlaň? Ale, možná jsem si tu kávičku díky té nádherné a zatím stále jarní zahrádce úplně zapomněla vychutnávat a vědomí ke mě promlouvalo slovy, že den příjemně začal a rozhodně bude mít i takové pokračování. Vždyť už za pár pouhých chvil si ho budu moci užívat s tím, do koho jsem se kdysi dávno zamilovala a trvá to, až do onoho krásného dneška. A přijede, už brzo, brzo. Ale do té doby, hm… Tak co ještě jedna káva?


Hana Křivánková

* * *

Zobrazit všechny články autorky



Komentáře
Poslední komentář: 31.08.2015  09:24
 Datum
Jméno
Téma
 31.08.  09:24 Květa :-)))
 31.08.  06:15 Bobo :-)))