Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Jak se řídí lokomotiva
To ještě jezdíval vláček z Vlašimi do Dolních Kralovic. V té době začínající pohromy charakteru zapadlejší, ale krásné krajiny kolem Sedlického potoka a naší utopené Želivky. Celá ta nádhera byla později pohlcena přehradou na pitnou vodu pro žíznivá města i samotnou matičku. Na svoji čistotu Želivka doplatila.
Vzhledem k tomu, že vláček přejížděl po historickém mostě pod Němčicemi přehradu v délce snad ne víc jak 150 metrů, musel být zrušen. Tak rozhodli moudří. Materiál z nádraží přinejlepším z Trhového Štěpánova, ne-li až z Vlašimi na stavbu dálnice D1 se dovážel po ose přes hráz skoro stejně dlouhé jako most (ne bývalý, stojí dosud) u předzdrže pod Němčicemi. Možná by zlaté koleje nevyrovnaly náklady v tom, jaký rozdíl byl mezi cenou asanace krátkého mostku na vedlejším rameni přehrady a zátěže (včetně ekologické o kterou údajně nejvíce šlo) tímto rozhodnutím realizované. Škodolibě mne napadá - ne, že za vším hledej ženu, ale tady peníze.
Dost nářků dědku. Je tvojí chybou, že si ještě dost pamatuješ.
V místech pod Sedlickou myslivnou projížděl vlak Suchým lesem. Ale to jen podle názvu. Pro znalé to bylo místo hojnosti praváků (hříbků), křemenáčů a panských (suchohřibů). To věděli i mašinfírové. A tak se velice často stalo, že lokomotiva chvíli odbafávala na místě a obsádka kořistila z rohu hojnosti.
V myslivně byli dva bráškové, koumáci. Jeden stáří čtyři a druhý přes pět let. Jejich doménou byl právě Suchý les a potok v lukách pod porostem většinou smrků, místy dost letitým, který střídaly houštiny mladých stromů. Tam bylo to pravé houbařské Eldorado. Když se vařila bramborajda, poslala mamka kluky ne na houby, ale pro houby. Chodili najisto a velice neradi se vraceli s prázdným košíčkem. To potom museli na houby a jednalo se o ztrátu času. Málokdo si totiž umí představit, kolik takový kluk na samotě má práce.
A tak došlo k tomuto:
Navečer, při posezení u stolu začal starší Tonda. Tati, jak se řídí vlak? Táta, celý život lesák, tomu moc nerozuměl. Dyť to nemá ani volant, jak se to uhýbá? Ani tady nebyl táta nic platný. Do řešení otázky se zapojil mladší Lubošek. A když zatáhneš za řetízek tak to píská.
V ten moment končila legrace. Kdyby to ti lumpíci odbrzdili a jelo to dopředu, nic by se nestalo. Před náklaďáčkem byl kopec do Hůrky. Ale kdyby se to rozjelo zpátky, asi těžko by soupravu i s vetřelci někdo v Dolních Kralovicích zastavil.
Ten kopec k Hůrce byl vůbec pro vláček k vzteku a pro Keblovské kluky zdrojem zábavy. Když namrzly koleje, mašinka to nevybafala. Klouzalo jí to. Jenže to se dalo přivodit i v létě. Stačilo koleje natřít vazelínou a už se nejelo. Vláček si vozil sebou písek na posyp, jenže to bylo zdržení. Čas promrhaný houbařením byl drahý pro posádku. Zato radost potměšilců veliká. A dohnat je nepadalo v úvahu. Mnohdy už seděli ve vagonu a ve škole bylo možné omluvit nepřítomnost pro zpoždění vlaku.
Ten inkriminovaný most má dlouhou historii. Kdysi po válce po něm jezdila keblovská chasa na měšťanku do Dolních Kralovic. Motoráček míval jen dva vagony. Když alotria školáků dosáhla svojí míru, vyhnal je pan průvodčí do prvního vozu. Jak se to semlelo potom nevím, ale z vyprávění pamatujících vyplývá, že když si konečně průvodčí dával “dvacet“, něco zarachotilo a on se vzbudil mimo trať před mostem. Snad zázrakem se nikomu nic nestalo.
Horší situace pro unikátní mostek nastala někdy v šedesátých letech minulého století. (Teda fuj, dědku. Už si pamatuješ minulé století!). To se měl točit jakýsi pokrokový film dávající všem na vědomí, že Slovenské národní povstání bylo světlou stránkou našich dějin. Asi jako doba působnosti Jana Žižky. Na profily osob se tehdá nehledělo. Jen když mydlili ty intelektuály. A aby bylo hrdinství bojovníků představeno zcela, měl se nevinný mostek vyhodit do vzduchu. Tehdy se konečně ukázali v pozitivním světle naši ochranáři. Tomuto nesmyslu zabránili. Jinak jejich činnost někdy také hraničí s nemožným.
Z těch všech vzpomínek zůstal jen Suchý les a mostek. Je vůbec dobře si dlouho pamatovat? Někdy to zabolí, že je to pryč, jindy potěší milou vzpomínkou…
Antonín Suk
* * *
Zobrazit všechny články autora