Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Anežka,
zítra Kamil.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamětníci, vzpomínejte!


Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.


Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.


Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.


Taková jsem byla já!


V určitém úseku života člověk intenzivně žije pouze přítomností - studuje, pracuje, založí rodinu, přijdou děti, ranec starostí je den ze dne větší a těžší. Není čas na vzpomínání, všechnu energii spotřebuje přítomnost. Ale v plynoucím čase se najednou přistihnete, že se začnou jako záblesky vybavovat obrazy z dávno minulých let. Stále však ještě nenastal ten pravý čas na vzpomínání, to až děti opustí rodinné hnízdo, aby si konečně začaly žít svůj opravdový dospělý život. Pak teprve máte čas pevně zachytit záblesk vzpomínky a začnete rozplétat klubíčko do souvislejších obrazů. Nabízím laskavým čtenářům SeniorTipu několik nahlédnutí do mého dobrodružného dětství.


Cirkus a pouť – život v transu


Čas od času do našeho městečka přijel cirkus. To bylo pozdvižení, to bylo vzrušení a těšení se. To bylo škemrání… a viď, že se půjdeme podívat?!... a mami, oni tam mají i slona a lva a opičky a… No vysvětlete malému děcku, že se každá koruna musí pětkrát obrátit v ruce, protože ševcovina není zase až tak moc výnosné řemeslo, zvlášť když v městečku otevřeli novou prodejnu levné obuvi značky Baťa.


Takže jsme si, banda malých i větších děcek, pomáhali, jak se dalo. Dívali jsme se s otevřenou pusou, jak se staví stan a připadali jsme si velice důležitě a cizokrajně, když nám cirkusácké děti prozradily, že to není žádný stan ale šapitó. A protože to byly zase jen děti, stali se z nás kamarádi raz dva a ukázali nám v cirkuse, co se dalo . Mrazilo nás pěkně v zádech, když jsme postávali u vozů, kde za silnými mřížemi na nás žlutě mžourali tygři. A když taková kočička líně zívla s pusou dokořán a pak se ještě mlsně olízla, rozklepala se nám kolínka. Mohli jsme se dívat, jak se „cirkusáci“ připravují na večerní představení a z těch přemetů a lítání vzduchem se nám tajil dech .


Žila jsem jako v transu. Domů jsem ani nechodila, domů jsem byla přivlékána rozzuřenou maminkou, která se mne nemohla dočkat k obědu, k večeři… Když moje zaujetí cirkusem došlo tak daleko, že jsem byla ochotná vydat se s ním do světa a stát se cirkusovým dítětem, zamkli mne rodiče jednoduše doma. „A dost !“ prohlásil tehdy tatínek. Venkovní dveře byly nepřekonatelné, klíč visel vysoko, ale ze světnice přece taky vedla okna ven na ulici!


Když průvan vytáhl tatínka od verpánku, došel si pro mne se ševcovským potěhem v ruce. Ani mne jím nestačil přetáhnout, jak rychle jsem byla doma. Tam jsem si to samozřejmě slízla i se smetánkou.

 


Jenže co je výprask proti dětské touze! Když se mi zdálo, že na mne rodiče zapomněli, odšourala jsem se pod kůlnu, jako že se jdu podívat na prasátko do chlívku a jestli koza nepotřebuje pití a jestli neutekly slepice na zahradu… a bylo to! Ne nadarmo jsem byla už od časného dětství víc klukem než holčičkou. Nějaký dvoumetrový taras, kterým končila naše zahrada, mne přece nemohl zastavit.


Cirkusové šílení skončilo, když mne rodiče vzali na poslední vystoupení. Všechno jsem to už znala, každý přemet, každé zadupání sloní tlapy, žíhané tygří kožichy… všechno mi to ale bralo dech, protože to bylo slavnostní, blýskavé, s orchestrem, ředitelem ve fraku a klauny s červenými nosy .


Ještě dlouho po odjezdu cirkusu jsme se s Jirkou pokoušeli chodit po „laně“, které představoval špagát posvazovaný z čeho se dalo a přivázaný ke dvěma židlím. Každý, kdo má aspoň trochu fantazie, si umí představit, jak jsme dopadli.


* * *


Cirkus přijížděl jen občas, zato pouťové atrakce bývaly pravidelně a vsadím se, o co chcete, že každým rokem týden před oslavanskou poutí se objevují dodnes .


Za mých dětských let stával kolotoč uprostřed „městečka“, jak se říkalo malému náměstíčku před druhým mostem. Všude kolem, kde bylo jen trochu místa, stály pouťové střelnice plné papírových růží, papírových balonků na gumičkách, všelijakých figurek a zbytečností, ze kterých až přecházel zrak a narůstala dětská touha.


Přijeli také kolotočáři. Náš malý domeček stál na hlavní ulici a okna jen drnčela, když se maringotky s houpačkami, housenkovou dráhou a kolotočem hnaly kolem nás po kočičích hlavách hlavní silnice. Za posledním vozem klusali všichni kluci z našeho dolního konce. Jak by mohli chybět při stavění?! Někdy se i mně podařilo k nim přidat .


Ale pouť nebyl jen kolotoč! Na pouť se chodilo procesím Kostelní ulicí na malý vršek uprostřed městečka, kde stále ještě stojí pěkný kostel zasvěcený svatému Mikuláši. Babička Antonie byla velmi zbožná, sama chodívala na „ranní“ a pak ještě se mnou a Jirkou na „velkou“ mši. Byli jsme dost malí, ničemu jsme nerozuměli a kázání nás nudilo. Navíc bylo v kostele i v parném létě zima a dubové lavice pořádně studily.


Jenže babička měla ostříží zrak a ruce jako klepeta, držela nás až do konce mše. Co bychom si taky bez ní počali, když „pouťové“ peníze měla u sebe ona a bez ní bychom mohli jedině závistivě okukovat. Táhli jsme ji od jednoho stánku ke druhému a nemohli si vybrat, kolik tam bylo lákadel. Turecký med, který na velkém špalku širokou sekyrkou odsekával chlapík v bílé zástěře s divnou vysokou čepicí se střapcem, nakonec zvítězil nad „gumovými“ bonbony a lízátkem. Byla v něm spousta kulatých hnědých oříšků, kterým se nedalo odolat.


Taky nás lákaly baculaté okurky v láku, které si každý mohl vylovit dlouhatánskou dřevěnou vidličkou z bachratého sudu. Stály jen dvacetník. A ta chuť! Maminka se ani moc nedivila, že jsem nechtěla skvělý pouťový oběd a celá zelená jako ty okurky jsem si mačkala břicho. Teprve odpoledne, až bylo všude uklizeno a já se vzpamatovala z dopoledního pouťování, jsme celí v novém odkráčeli k tomu hlavnímu programu.


Milovala jsem jízdu na řetízkovém kolotoči a byla bych tam jezdila až do konce života, kdyby tomu rodiče neudělali rázný konec. Vyzkoušela jsem všechny atrakce, některé sama a ty nebezpečnější s tatínkem. Všude bylo plno ruchu, u každé boudy to vyhrávalo jinak, do toho všelijaké troubení a pískání, pod nohama plno rozsypaných konfet a pošlapaných kelímků od limonád.


Rodiče se zastavovali se známými a já netrpělivě škubala jednoho či druhého za ruku, aby se zase pohnuli k dalšímu stánku. U střelnice jsem ani nemusela moc škemrat a taky jsem si mohla vyzkoušet, jestli se mi podaří sestřelit nějakou krásnou papírovou růži.


Když jsem pak začala dospívat, dostalo pouťové veselení jiný nádech.


Text: Marie Zieglerová
Ilustrace: Iva Pospíšilová

* * *

Zobrazit všechny články autorky




Komentáře
Poslední komentář: 20.09.2014  11:36
 Datum
Jméno
Téma
 20.09.  11:36 Von
 17.09.  17:17 Mara
 16.09.  20:22 Blanka B.
 16.09.  15:07 ferbl
 15.09.  18:09 Tonda Pouťové vzpomínání.
 15.09.  12:50 Vendula
 15.09.  12:38 Mara
 15.09.  11:44 Vesuvanka díky
 15.09.  10:30 MilunaH
 15.09.  09:16 KarlaA
 15.09.  05:55 Bobo :-)))