Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Čertovina vo čertech

Na tenhle večer čekala celá naše klukovská osádka v Senožatech. V těch „zálesáckejch“, u Humpolce, celej rok. To bylo povoleno tradicí vysekat holky a děsit malé děti. Po pravdě řečeno ale na návštěvu pekelníků se svatým a andělem v čele (někdy tam byla i „brodcká“ smrt s kosou) čekali i dospělí a nepřijít k babičce, která už byla sama, byl prohřešek. V mládí z toho kapaly úlitby ve formě ovoce a cukroví. Později se tyto produkty nějak převedly do skupenství kapalného a někdy buď kovově cinkajícího nebo krásně papírově šustícího. Ovšem i to bejvalo u Palánů zkapalněno. Byly doby, kdy sníh sahal až za uši a mrzlo jen praštělo. Ženský v tý době pořádaly dračky (draní peří) a to, čemu se dnes se slávou říká babinec.

Takhle to jednou dopadlo
Po celym dolním koutě, kde se vyskytovalo větší množství holek sme nenašli ani jednu. Kočka a ženská se z baráku neztratí. Museji tu bejt. Ale kde ?

Malej Pepíček, hrdina, zabonzoval. „Čejti, sou u nás a delou“ (derou - vysvětlivka) a kvapem zajel za vrata. Musel mít na sestřičky pěknej ztek.

Odborná znalost baráků patřila do výbavy kluků. Mají cimru z řezáče, naprostředku poklop z půdy. Dá se tam dostat přes dřevo, chlívek a přístodůlek. Co nám mohlo tehdy být překážkou? Potichu jsme se narovnali vedle poklopu a když to Jarda zvedl, jeden po druhém (bylo nás bez svatejch pět) naskákali do velký cimry. Rozpoutala se bílá tma. Kdo nezažil dračku těžko pochopí kolik peří se zvedne do vzduchu. Naše larby nám byly výhodou. Nedusili jsme se a viděli. Jenže málo. To se to vyplácelo v tom binci co se strhl. Nějak nám uteklo, že holek a ženskejch je čím dál míň. Až nakonec narážel čert na čerta…

Hlavní čertovina přišla brzy. Peří se začalo usazovat a ouvej! U dveří stál strejka a nějak škodolibě nám ukazoval klíč, který vytáhl ze dveří. Začalo hanebné Waterlo. Strejka v klidu rozepínal řemen. Potom jsme jich dostali nepočítaných. Ještě že Franta stačil otevřít okno. Tudy jsme se jeden přes druhého protlačili ven.

Co nejrychlejc sme se koukali dostat z dosahu posměšného chichotu a hodně peprnejch poznámek.

Jedná se první polovinu padesátých let minulého století (fuj, hrůza dědku !) tehdy každá blbost nekončila u soudů. Ještě skomíraly staré zvyklosti na vesnici.

To by bylo paragrafů a palmáre dneska. Trestní oznámení by podal strejda a také naší rodiče zase na něho. A právníci by si mastili kapsy. Moc dobře, že to tak bývalo!!!

Antonín Suk

* * *

Zobrazit všechny články autora