Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Stela,
zítra Kazimír.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamětníci, vzpomínejte!


Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.


Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.


Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.


Vzpomínka


Je rok 1954, jsme žáky tehdy příjemného experimentu, který se nazýval Jednoroční učební kurz (JUK), který z tehdejší osmileté střední školy učinil devítiletou. Pan učitel K., muž s nervovou soustavou narušenou koncentračním táborem a tím, že po návratu nalezl svou bohatou knihovnu dobráky spoluobčany rozkradenou, jednou vešel do třídy v nevhodný čas, a právě pustil žáka, kterého přehýbal o lavici, neb přistihl jej při zdařilé nápodobě sebe sama. Jeho počínání se zjevnou nelibostí sledoval žák v první lavici, zdatné tváře i postavy, který z nějakého důvodu po celý ten učební rok pana učitele nějak dráždil a popuzoval.


„Jak se to drze díváš, Svobodo! Podívej se, byl jsem zdatným beckem SK Brno!“, zahřímal pan učitel a vyhrnul si nohavici, jež obnažila lýtko, jehož mohutnost nikterak nemohla zakrýt ani nohavice Jagerých spodků. „Kam si myslíš, že to v životě dotáhneš?“, tázal se žáka Svobody. Odpovědi na tuto otázku se pan učitel pravděpodobně nedožil.
JUK skončil a my se rozešli.


Někdy na počátku šedesátých let potkal jsem Karla na Staroměstském náměstí. Bylo to nedlouho poté, co se proslavil písní Lady karneval. To už se nesnažil být dentistou, ale našel své poslání v hudbě. Tehdy, když jsme se potkali, vzpomněl jsem si, jak mi jednou v bytě svých rodičů hrál Buggati step Jaroslava Ježka. Žasnul jsem, ale popravdě netušil, co Karla Svobodu čeká, kam dovede jej jeho talent a obrovská pracovitost a poctivost. Tenkrát na Staroměstském náměstí mi řekl:
„Víš, jakou já mám zásadu? Raději přijít na schůzku o pět minut dřív než o minutu pozdějc. Ať už jde o holky, nebo důležitější osoby.“ Ta slova si pamatuji přesně dodnes.


Karel dokázal rozpoznat kde je jeho talent, kde jsou jeho schopnosti. Zřejmě znal dobře sám sebe. Lépe, než jej znal pan učitel. Jeho píle a talent v poměrně krátké době přinesly mu zasloužené ovoce a vavříny, které snad ani sám, v době těch časů v JUKu nečekal. Jeho kariera byla závratná, uznání v NDR, pak, po změně režimu i v solidnějších zemích. Osud mu nebyl příliš nakloněn, přišel o ženu, pak o dcerku s druhou ženou. Ale pracoval dál. Jeho muzikál Dracula má značnou hudební hodnotu toho žánru. Když jsem se s ním po mnoha letech v Praze setkal, to bylo v době, kdy věděl, že jeho dcerka je nemocná, dal mi CD Draculy. Ač jsem vyznavačem hlavně jazzu, nejsem zase v hudbě takový diletant, abych kvalitu Draculy nepoznal.


Kdykoli jsem přijel do Prahy a uviděl někde Karlovu fotografii, připomněl jsem si tu náhodu, že jsem byl jeho spolužákem. A dokonce, po nějaký čas snažili jsme se ještě s jedním spolužákem vytvořil combo. Moje muzikální nedostatečnost zabránila tomu, abychom se proslavili.


Po mnoha letech podařilo se mi s ním, když jsem zase byl v Praze, telefonicky spojit a sešli jsme se. Bylo to v době, kdy jeho myšlenky upínaly se více k nemocné dcerušce než k hudbě. Když mě vezl k místu, kde jsem pobýval, stavěl se ve Vihohradské tržnici a koupil ohromný pugét své ženě k svátku.
„Jsem tak zaneprázdněný, že jsem skoro zapomněl“, řekl.


V dnešní době, kdy mnoho se ví, asi bych se dozvěděl pomocí těch fantastických výdobytků techniky o důvodu, proč můj tak úspěšný spolužák ukončil dobrovolně svůj život. Ale nesnažím se o to. Mohou to být informace přesné, stejně jako dohady. Nikdo ale neví nic o tom kritickém okamžiku a důvodu pro stisknutí spouště.


A mně zbývá jen připomenutí té náhodné okolnosti, že jsem byl několik let spolužákem Karla Svodody, kamaráda, který se svou pílí, pracovitostí a talentem stal uznávanou hudební osobností mojí rodné země…


Vladimír Cícha

***

Zobrazit všechny články autora



Komentáře
Poslední komentář: 24.05.2014  16:55
 Datum
Jméno
Téma
 24.05.  16:55 ferbl
 24.05.  10:26 Von