Proč deštníky na stromech nerostou?
Ocitl jsem se v lázních. Ne vlastní vinou. Jeden odborný lékař doporučil, ba i chorobu popsal. Jiný, neméně odborný lékař, souhlasil, ba i jisté papíry vyhotovil. Další kompetentní orgán potvrdil, ba i razítko poskytl. Konečně rozhodující veličina na stupni nejvyšším, ba i hlavou souhlasně pokývala. Šlo to jako po másle – za necelé dva roky bylo všechno vyřízeno. A tak jsem se ocitl v lázních.
Diskrétně pomlčím o skutečnosti, že zřejmě vlivem administrativních zádrhelů, v jiných lázních, a tudíž i v jiné léčebně, než měl původní odborný lékař na mysli. Samozřejmě že mě léčili, ale jinak, téměř na jinou chorobu. Zpočátku jsem to vůbec netušil, teprve později mi začalo postupně docházet, jak nevyzpytatelné jsou cesty Páně.
„Nešť!“ řekl jsem si. „Alespoň přijdu do jiného prostředí, do klidu, do pohody a moje neurony si budou lebedit, jak je jim blaze.“
„Všechno je jinak!“ pravil prý někdo slavný, ani nevím kdo, zato správnost toho výroku se mi velmi brzy potvrdila.
Nad portálem mně přisouzené léčebny visel honosný název „ROZKVĚT“. Později jsem přišel na to, že při instalování jednotlivých písmen došlo zřejmě k nedopatření a léčebnu měl zdobit nápis „ROZKLAD“. Z vrátnice jsem byl dirigován do přijímací kanceláře, zde se hlavně domáhali úhrady lázeňských poplatků. Delší dobu před nástupem jsem do této léčebny telefonoval a na jejich nabídku jsem reagoval požadavkem samostatného ubytování. Úřednice na příjmu popřela, že by vůbec o nějakém telefonátu věděla, a snad aby to nevypadalo, že mají v administrativě binec, prohlásila, že pan primář nepřipouští, aby pacient s takovou diagnózou jako já byl ubytován samostatně. Důvod už neuvedla. Podle mého názoru takové opatření nemělo své opodstatnění, neboť jiní pacienti se stejnou diagnózou samostatně ubytováni byli. Ona štědřejší ruka dělá zázraky. Ale co v případě důchodce?! Musím podotknout, že moje původní důvěra v serióznost léčebny byla významným způsobem zviklána.
Hned odpoledne si mě předvolal ke vstupní prohlídce primář. Bylo mi divné, že vedoucímu lékaři je podřízen jenom jeden další lékař, navíc pro neshody na odchodu, a přesto je na léčebnu vypsán primariát. Později se ukázalo, že pokud se sejdou lékaři zde kdysi účinkující, roztrhl se s primáři pytel. Primář současný, dřívější, předdřívější a možná i budoucí – maloměsto si plivlo do pacek. Připadalo mi to, jako by důchodce, který na zahrádce okopává zeleninu, oslovovali „pane veliteli letectva“, i když kdysi před padesáti lety tím velitelem letectva na dva roky skutečně byl.
V přesně stanovenou hodinu se otevřely vatované dveře do chodby, která sloužila za čekárnu a pan primář osobně mě pozval dál. Slušně jsem pozdravil a zavřel za sebou dveře, ty první. Místo pozdravu se ozvalo: „Zavřete ty dveře!“ Ty druhé. Pak začal primář předčítat cosi ze svých papírů a ve mně začalo postupně klíčit podezření, že jde o jiného pacienta a že se zase všechno nějak popletlo. Pokusil jsem se ozvat a uvést věci na pravou míru. Bez úspěchu.
„My všechno víme. To, co říkáte, není dosud tak úplně ověřeno. Budete dělat to, co já řeknu!“ rezolutně ukončil můj chabý pokus pan primář.
A mně bylo okamžitě jasné, že příště už nebudu říkat vůbec nic. Byl to účinný recept! Kromě toho primář trpěl samomluvou, aniž se na mne podíval, mumlal si pro sebe jakýsi seznam prohlídek, které mi naplánoval, přičemž občas říkal neuvěřitelné věci. Já jsem jenom krčil rameny. Mstil se mi! Požadoval provádět zbytečné odběry, které mě nutily zdržovat se v léčebně, i když by bylo bývalo užitečnější kochat se při procházkách krásami přírody.
Vrátil jsem se na pokoj a odevzdaně očekával druhého spolubydlícího. Náhle ke mně pronikl otevřeným oknem rachot dieselkompresoru a hned nato zvuk postupně zapojovaných sbíječek. Ukázalo se, že na rekonstrukci sousedního divadla, odděleného od léčebny pouze úzkou uličkou, se soustavně pracuje od rána do večera. Bylo jisté, že rachot mě bude provázet po celou dobu pobytu. Vzpomněl jsem na poklidné bydlení v Praze, byť s čilým dopravním ruchem pod okny.
Z rozjímání mne vyrušilo otevírání dveří. Vstoupil můj nový spolubydlící. Byla to nevšední osoba! Později jsem zjistil, že je to dobrák od kosti, ochotný přispěchat komukoli okamžitě na pomoc – i když ta pomoc se vzhledem k jeho zvláštnostem často zvrhla v pravý opak.
První, co mne udivilo, byl jeho způsob vybalování věcí. Otevřel kufr, rozevřel náruč jako drapák bagru, celý ten ranec uchopil a vrazil do skříně. Potíže nastaly, když cokoli hledal. Šátral v tom ranci tak dlouho, až identifikoval třeba jen cíp požadované věci, a pak ji ze skříně prostě vytrhl. Že vypadlo na zem i to ostatní, nemusím ani připomínat. Když se tak jednou stalo při hledání tepláků, trochu se toho pádu polekal, vyjekl, z pusy mu vypadl falešný chrup, a jak milý spolubydlící poděšeně ucouvl, šlápl na něj. Zlomil jej právě v polovině!
„Ťak, žuby šou v čudu, čo budu dělat? Žubaž je drahej!“ ozvalo se najednou zpoza skříně.
Přesto si věděl rady: „ Ďojďu do měšta, koupím ftežinové lepidlo a špravím to!“
Když jsem se vrátil z napájení lázeňskou vodou, měl již zuby slepené a pomocí drobného nářadí prováděl konečné úpravy. Zajímal jsem se, kde přišel k té sadě kleštiček, nožíčků a dalšímu náčiní, jež připomínalo výbavu pro drobné práce jemné mechaniky. „Vozím to vždycky s sebou. I když jedu na dovolenou. Co kdyby někdo potřeboval spravit deštník!“
Bylo vidět, že mu zuby sedí dobře, pochvaloval si, že lépe, než v původním provedení od zubaře.
„Ale mám zase malér,“ oznámil vzápětí, „ někde jsem nechal celou tašku s doklady a penězi. Zato jsem přinesl pytel kostelních svíček!“
Byl jsem z toho jelen, kde sebral kostelní svíčky, byly nejméně 35 cm dlouhé, o průměru asi 2,5 cm, celkem 17 kusů.
„Našel jsem je v lese,“ pravil, jako by se nechumelilo, „šlápl jsem na ně a ujela mi noha, tak jsem je sebral!“
S tou taškou měl štěstí, poctivý nálezce ji vrátil do léčebny. Když můj spolubydlící následujícího dne našel opět v lese knihu básní a přitom ztratil brýle, když další den našel v lese pytlík šroubů a matiček a přišel o trenýrky a jednu ponožku, začal jsem být nesvůj. On byl totiž duše prostá, nezasažená jakoukoli kulturou a hlubším myšlením. A měl strach z klíšťat! A protože jsem mu jednoho dne jedno objevil, zahodil raději ponožku i trenýrky, když pocítil v lese při sběru matiček jakési svědění.
Byl celoživotně opravářem deštníků a zdálo se, že kromě nich a žen ho nic jiného nezajímá. Manuálně byl však velice zručný, a přestože bez ztracených brýlí neviděl, dokázal jenom po hmatu opravit deštník jedné pacientce, která jej hodlala vyhodit do kontejneru. Vypadalo to, že nedokázat nějaký deštník opravit by bylo nesmazatelnou potupou jeho cti. A tak se stalo, že když se mně utrhla jedna přezka na opáncích, ihned ji dovedně přišil. Navrhl ještě, že bychom ji měli přichytit vteřinovým lepidlem, když už ho koupil. Souhlasil jsem. Připravoval jsem na stole místo k lepení v době, kdy on poněkud zbrkle povoloval uzávěr tuby s lepidlem. Nějak to nešlo! A tak zabral více! A jak tu tubu pevně stiskl, lepidlo vystříklo! Oba jsme měli zaneřáděné ruce, já navíc kalhoty. V mžiku se nám slepily prsty, mě kalhoty přilnuly pevně ke stehnu. Do večera jsme měli co dělat, než jsme dostali prsty od sebe a kalhoty od kůže – na tomto místě podotýkám, že jsem musel uřezat chlupy. Pak jsme ještě drhli pokožku pemzou, kterou rovněž odněkud vytáhl.
„Kde jste k ní přišel?
„Ále, našel jsem ji v lese!“
Kalhoty však opravit nešly. Můj spolubydlící byl z toho, co mi způsobil, dosti nešťastný. Najednou se ke mně přitočil a do ruky mi cpal tisícikorunu, prý abych si šel koupit kalhoty nové. Samozřejmě jsem odmítl! Po mnohonásobném vyprání a po aplikaci lihu nebyla již skvrna tolik patrná. Zato nohavice byla a dodnes stále je jako z celuloidu.
Kouzelný kousek se mu povedl před koncem našeho pobytu v lázních. Na vině byl způsob jeho vyjadřování. Vyjadřoval se totiž velmi prostoduše, takže jsem měl občas problémy s tím, jak jeho výroky přeložit do srozumitelné češtiny. Také některá ustálená slovní spojení, jež považujeme za běžná, zněla z jeho úst jinak. Když například něco hledáme a nemůžeme to najít, říkáme: „To jsem blázen, kam… atd.“ On říkal: „Já jsem blázen, …“. I když to zní skoro stejně, význam je poněkud jiný, jak se brzy potvrdilo.
Nedaleko léčebny zrály třešně, a tak si vzal spolubydlící do hlavy, že půjde nějaké natrhat. Popadl velký plastikový sáček a deštník, neboť se nedal zcela vyloučit déšť. Došel do třešňové aleje, začal trhat, a jelikož mu deštník překážel, zavěsil jej v koruně stromu na jakousi větev. S naplněným sáčkem se vrátil, to ano, ale bez deštníku. Začal hořekovat. Protože však bylo poměrně brzy, přemluvil jsem ho tedy, aby šel deštník vyhledat – v té zeleni listí a červeni třešní musí být černý deštník přece vidět.
Problém byl v tom, že on vlastně netušil, na který strom deštník pověsil. A tak bral v celé aleji jeden strom po druhém. Právě pozorně prohlížel koruny stromů, když šly kolem dvě starší paní, zřejmě také lázeňské pacientky. Zaznamenaly jeho soustředěné pozorování a možná ve snaze navázat hovor mého spolubydlícího oslovily: „To tam rostou krásné třešně, že?“
„Jó, třešně, jó, ale žádný deštník tam neroste!! Já jsem blázen!!!“
Do obou babek jako když střelí. V tu ránu se otočily a uháněly ze stráně dolů jako o závod.
„Proč tak utíkaly?“ divil se ten nešťastník, když se vrátil bez deštníku na pokoj, a pokoušel se během řeči dostat do své skříně mými klíči, které mi sebral na stolku.
„Já jsem blázen…!“
Vstal jsem a vyměnil mu klíče za jeho.
„Vida, už to jde, vy tak všechno umíte, já jsem blázen…!“
Vladimír Kulíček
* * *
Zobrazit všechny články autora