Deník paní učitelky – 31
Učení v přírodě
Zjara je venku opravdu nádherně a je na co se dívat. V zahrádkách, v oknech, všude kolem. Není nic jednoduššího, když si učitelka ve venkovské škole vymyslí, že už se s dětmi dlouho neučili venku a je čas to napravit.
Udělá se to takhle: vezme se z rozvrhu prvouka, pracovní činnosti, tělocvik a výtvarná výchova, řekne se to dětem den dopředu (to kvůli batůžku, pláštěnce a staršímu oblečení) a jde se za humna- do přírody. Taky se to musí říct panu řediteli, ale ten většinou něco „zahučí“ a schválí to.
My jsme podobnou akci uskutečnili minulé úterý. Děti po cestě soutěžily v poznávání všeho, co se poznávat dalo (stromy, květiny, řádky brambor, ale i jména okolních vesnic, staveb a kopců) a pro vítězný bod byly odhodlané i spadnout do potoka (což jsme s kolegyní samozřejmě nedovolily). Obdivovali jsme velikonoční výzdobu v oknech i zahrádkách, je opravdu rok od roku nápaditější.
Měli jsme štěstí na krásný slunečný den, takže pláštěnky jsme využili jen jako sedátko při svačení v trávě, což bylo pro některé děti jedním z „vrcholů“ naší výpravy. Cestou jsme si povídali a tak už vím, že u Kuby doma se vylíhla kuřátka, sousedi jedné z holčiček očekávají „radostnou událost“ u své fenky, Martin se pochlubil, že mají doma 15 nových slepiček. Protože už nepočítáme do 10 ale do 20, může si je všechny krásně spočítat.
Připomnělo mi to jednu příhodu. Před několika lety jsme také na jaře v prvouce mluvili o mláďatech domácích zvířat a jeden malý chlapeček- tehdy taky prvňáček- mi chtěl něco pošeptat do ucha. „Paní učitelko, nám se narodila nádherná jehňátka, malinkaté ovečky“ svěřoval mi tajemně. „Luborku, řekni to i ostatním dětem nahlas, určitě budou mít radost s tebou,“ radila jsem mu. „To já nesmím,“ starostlivě a nešťastně mi sděloval klouček, „on by nám je někdo sebral…“
Měli jsme domluvenou i návštěvu v zahradnictví. Nad množstvím květináčků a kelímků rozmanitých velikostí děti jen spráskly ruce a cesta od semínka k sazeničce jim přišla neuvěřitelně složitá, to když sledovaly s jakou zručností a rychlostí p.zahradnice přesazovala slaboučké zelené nitky z jednoho kelímku do druhého. Nemohly uvěřit, že z takové žížalky vyroste jednou rajče. A to jsme venkovani!
Trávníky mezi skleníky a pařníky se ale brzy pro naše divočáky proměnily v bezva hřiště, a tak jsme urychleně opustili „bojiště“, aby po nás nezůstala nějaká zkáza. Výtvarnou výchovu jsme absolvovali v místní výstavní síni, kde je možné každoročně obdivovat ruční práce dětí i dospělých a my jen hlídaly, aby žádné malované vajíčko neskončilo na kusy. Na závěr jsme si „přidali“ i hudební výchovu, to když jsme ke škole zamířili v pochodovém rytmu a za zpěvu hitu „Šly panenky silnicí“. Měli jsme fakt štěstí, druhý den už zase lilo.
Už po několikáté jsem si při psaní svého textu vzpomněla na jednu historku, kterou bych vám ráda vyprávěla, ale která se mi „tématicky“ nikdy nikam nehodí. Tak jen tak- na závěr.
Stalo se v naší škole ještě před mým nástupem. Vypráví se tu každému novému učiteli- takže z generace na generaci. Na klavíru stála sádrová busta Napoleona. A děti, hrající o přestávce na babu, ji neopatrným pohybem shodily na zem. Průšvih, hlava se odkutálela stranou. Naštěstí šla ale nasadit, což také žáci neprodleně učinili a opravdu, na první pohled nebylo nic vidět. Ale tušili velký malér, proto byli neobyčejně tiší a zamlklí. Při následné hodině zpěvu to bylo učiteli divné a tak se je snažil povzbudit. „No tak, zpíváte jak zařezaní, pořádně se do toho opřete, ať to zní. Zpívejte s takovým elánem, až budou nepřátelům hlavy padat..“ A při těch slovech uhodil do kláves.
No a nepříteli opravdu hlava upadla. Jak to bylo dál, už v análech zaznamenáno není.
Eva Procházková
Další články autorky:
Jarní prázdniny, cesta do Prahy
Pověst i místě zvaném Točivý vír