Deník paní učitelky – 22
Pololetní vysvědčení
Nevím, zda to projde „cenzurou“, ale dnes, když jsme hledali slova od písmenka h, jasný hlásek přes celou třídu zvěstoval: „Od h je taky hovno…“ No, měl vcelku pravdu, ale zas na druhou stranu...
Hříšník byl před tabulí poučen, že sprostá slova známe všichni – děti zodpovědně kývaly – ale inteligentní lidé je na veřejnosti nepoužívají – děti opět přikyvovaly… Pak jsem ještě vysvětlila, co znamená „inteligentní lidé“ a co znamená „na veřejnosti“ a poučený prvňáček mohl zpátky do lavice.
Nebojte, dnešní vyprávění nebude o sprostých slovech, i když možná někdy příště… bylo by to určitě čtivé a zábavné. Dnes to bude o vysvědčení.
To pololetní se rozdává poslední hodinu po normálním vyučování. Už od rána mi děti hlásily, že desky mají a jeden plakal, že je zapomněl. Tušila jsem, že dnešní dopoledne bude dlouhé. Nápad jít nakrmit kachny na řeku padl zrovna tak, jako padala teplota na teploměru. Ráno bylo přesně mínus 14 a nechtěla jsem rodičům vracet místo dětí rampouchy.
První hodina byla ve znamení her. Naše „kmotrovská“ 9.A pro nás v rámci své rodinné výchovy připravila hry a zábavu- vytvářeli jsme hady z papíru, hráli kvarteta i cvrnkací fotbal, do lítých bojů se nakonec zapojili malí i velcí.
Na závěr hodiny jsme si popřáli krásné vysvědčení - my budeme mít první, oni předposlední. Předali jsme „dárky“- sněhuláčky s šišatým nápisem „mému kamarádovi z 9. A“ a na krk dostali medaile „mému kamarádovi z 1.A“. A prý - ať se tu máme dobře, až oni ze školy odejdou. No, na konci roku to bude ještě víc „na slzy“.
A pak se čas začal táhnout. Nezrychlilo ho ani psaní velkého H, ani matematické rozklady čísla 9. Děti vzdychaly, vrtěly se, na učení nebylo ani pomyšlení. „A kdy už to bude?“ ozývalo se postupně z různých koutů třídy.
Dočkali jsme se. Zahájila jsem vyprávěním, jak když byly v září malé, neuměly to a to a to… a teď už jsou velké a spousty věcí se naučily, jsou moc šikovné a zaslouží si odměnu. Pak nastala diskuse o výhodách s vysvědčením spojených. Někteří se chystají s rodiči do pizzerie, jiní do cukrárny, někdo má slíbeného křečka a někdo „tajemství“.
Vzpomínám si, že v naší rodině se chodívalo po vysvědčení do knihkupectví. Já i sestra jsme si mohly úplně samy vybrat knihu, jakou jsme chtěly. Vyžadovalo to tenkrát od knihkupce velkou trpělivost, nebyla samoobslužná knihkupectví a tak snášel na pult kde co, a my ne a ne se rozhodnout. Moc jsme se na to vždycky těšily…
Ale zpátky do naší třídy. Domluvili jsme se, že se máme rádi, i když se občas zlobím a tu a tam i bouchnu do stolu. Je to proto, že chci, aby se všechno hezky naučili, aby se stále zlepšovali. K tomu měl připomínku Štěpánek: „Já vím, paní učitelko, že je to tak. Moje maminka mě má moc ráda, ale včera hodně křičela, když jsem vyběhl před barák v ponožkách…“ To se mamince ani nedivím…
A pak už to přišlo. Pochválila jsem, podali jsme si ruku, předala jsem ten dlouho očekávaný blanket. Dětské oči se rozzářily. Smajlíci, kterými vyjadřovaly svou spokojenost s dnešním dnem, měli pusu od ucha k uchu. Všichni.
Není to v té škole zas tak špatné… Jsme přesně v půlce.
Eva Procházková
Další články autorky: