Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Kilo
Napsala jsem jednou, že na Olšana už nechodím a místo rozptylu - no, našla bych ho, ale opravdu si myslím, že to místo v srdci, které pro svého muže Jana mám, je trvalejší a vzácnější. Nikdy nebudu mít dost slov chvály a díků za krásné léta, která mi dal. Dokonce ani teď - když to po více než dvaceti letech od jeho smrti píšu - říkám, že jsem si do osudu vybrala životem s ním všechnu smetanu a teď už zbývá to obyčejné, jaké dostávají normální smrtelníci. Nedávno si dcera Jana se smutkem v hlase zavzpomínala na bezpečí tehdejšího domova - "vy jste se přece snad ani nehádali".
No, skoro se to tak dá říct, ale nebyli jsme zas tak dokonalí - tak jsme spíš spolu nesouhlasili a skutečně zásadní rozhovor se vedl v sobotu večer, když šly děti spát. Většinou jsme otevřeli sedmičku Tramínu - levného a výtečného z Bulharské jizby u Masaryčky, sedli si v kuchyni naproti sobě - no a udělali to, co mi po letech s obdivem odsouhlasila kamarádka psycholožka - "kolotoč rukou". Tedy : jedna ruka moje, na ní jedna Janova, pak druhá moje a druhá Janova. Když se někoho fyzicky dotýkáš, nemůžeš na něj ani křičet, ani být hrubý. A pak jsme diskutovali až ke kompromisnímu konci.
Na Janíka se ale nedalo zlobit. I jeho směšné vlastnosti byly milé. K smíchu, to ano, o to víc, že se těm chvilkám nakonec upřímně zasmál sám a vždy s jiskřičkami v očích dělal stydlína, když jsem to někde s chutí vyprávěla. Stejně ale s chutí a dobromyslně a s láskou pomlouval on mou "pohrkanost", mé ničitelství věcí, čemuž jsem se zase mohla potěšeně smát já. A že toho k pomlouvání bylo!
Jedna příhoda ale vešla do rodinných dějin. Jan se přímo panicky bál řemeslníků. Oni většinou tehdy "za totáče" byli hluční, sebejistí, draví (ne, že by to dnes bylo o mnoho jiné). Jan byl spíš zastrašitelný. Víc než je obvyklé. Nebo lépe - jeho slušnosti mu nedovolila reagovat tak, aby obstál. Já jsem to zvládala lépe (tehdy) a tak se stalo pravidlem, že prostě "přes řemeslníky" jsem já. Ostatně - i "přes úřady".
Pracovala jsem tehdy těsně před důchodem jako mzdová účetní v Metrostavu. Byly uzávěrky a jako naschvál se ohlásili z Uhelných skladů, že vezou brikety na zimu. Ve dnech uzávěrek se ve mzdové účtárně nedá vším praštit a uhánět domů. A tak jsem milému tatínkovi do telefonu řekla - tentokrát si s tím budeš muset poradit beze mne.
Uplynulo kus dopoledne a opět zvoní telefon. Volá můj milý dohližitel na uhlíře. "Maminko, víš ty co je "kilo"? - "No jasně, stovka, proč?" - chvíli pauza a potom - "no, tak já ti to raději řeknu až doma." Docela mi to vrtalo hlavou, co se tak mohlo dít, ale na velké přemýšlení nebyl čas.
Když jsem pozdě večer dorazila domů, seděl tatínek v křesílku a vypadal sklíčeně. Pak mi to vylíčil. Pokoušel s kontrolovat, jestli nás s počtem puten nešidí, ale nestíhal to - kdepak na zkušené uhlíře! - pak se skládáním skončili, on zavřel a zabezpečil okýnko do sklepa a platí. V tom jeden z nich přiskočí" "Pane, potřebujete stvrzenku? Když ne, tak já vím dám kilo!" - "ne, nepotřebuji..."
Janík si pomyslel, proč nemohli to poslední kilo hodit do sklepa rovnou a s povzdechem šel znovu odemknout zámek a otevírá okénko. Ještě se nestačil narovnat, ten uhlíř mu vstrčil do kapsičky u košile stokorunu, naskočili do auta a už mizeli Navrátilovou ulicí. - "A já jsem tam stál s otevřenou pusou a koukal za nimi."
V následujících dnes jsme s Hynkem vzali tatínka do parády a učili ho, jak se mezi lidem říká bankovkám. A jak bylo u Vencovských zvykem - mohli jsme se uchechtat. Všichni - i ta naše hlava vědecká. A smějeme se dodnes.
Naďa Vencovská
Další články autorky: