Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Maminky
Jistě to není jen moje zkušenost. Je a bylo takových sousedek v domě víc. Ale já i mé děti jsme v životě poznaly někoho, kdo byl jako nejbáječnější druhá máma. Shodou okolností obě bydlely v domech našeho dětství v přízemí. A to k nim bylo v případě nouze blíž.
Ta moje v Olomouci se jmenovala "paní Hrbáčková", v plzeňském domově mých dětí to byla "paní Staňková". Píši to schválně v uvozovkách, protože i v tom je něco zvláštního. Skutečné matky si s těmi náhradními tykaly, vídaly se denně a řešily s nimi všechny rodinné problémy a přece ani jedné z nich děti neříkaly "teto" jak je obvyklé, ale zůstávaly "paními". A přesto nebylo v celém domě člověka bližšího, spolehlivějšího a oblíbenějšího. Kdykoliv skutečná máma potřebovala zaskočit, kdykoliv se u Hrbáčků či u Staňků kuchtilo něco obzvlášť dobrého, kdykoliv se rozbilo koleno - vždy cinklo dítě z domu na zvonek v přízemí s jistotou,
že se otevřou nejen dveře, ale hlavně pohostinná, bezpečná náruč a sevře malého človíčka, aby ho utěšila, polaskala, nakrmila. A býval to občas nejen človíček nešťastný, ale často hříšník nezbeda, kterému se domů právem nechtělo. Těch roztržených sukýnek a kalhot - co jsme se nanosili do přízemka při neslavných návratech domů! Co mokrého oblečení se
posušilo a ještě byl zmáchanec nakrmen nějakou dobrůtkou, dokud věci neuschly a mohlo se jít domů, aniž by "facka lítala ve vzduchu". Těch rozbitých oken a jiných darebností, pro které náhradní matky vážily cestu do horních pater, aby stály jako hráz, jako první nárazník mezi
právem rozlícenou rukou matek pokrevních.
Já na tu svoji paní Hrbáčkovou mám ještě zcela zvláštní vzpomínku. Když umřela moje máma, byli jsme s manželem Janem a malými dětmi (velké holky byly s vlastním otcem někde po Čechách) zařídit pohřeb a likvidaci přes padesát let obývaného bytu. Bylo mi těžko. Nejen za ztráty milovaného člověka, ale obtížně se v kratičkém čase mimořádné dovolené
probírat, co zachovat, co rozdat, případně prodat. Nakonec už jsme opravdu museli odejet, děj se co děj. V bytě nepořádek, prodaný nábytek si měli odvézt až za dva dny. Kdo jiný by měl pomoci, než paní Hrbáčková. Ozbrojila se smetákem, hadry a nás, obložené balíčky a kufry
vypakovala ze dveří s pocitem, že opravdu můžeme s jistotou vše nechat na ní.
Po celé ty dny mi nezbyl čas na slzy. Vlastně jsem byla jako zaseknutá, ta lítost byla tak nenadálá a strašlivá, že jsem nemohla plakat ani na pohřbu. A pak paní Hrbáčková bezděky udělala něco, co mi máma dělávala po celý život. Otevřela část kuchyňského okna a utěrkou
mávala na rozloučenou k tramvaji. V tu chvíli jsem si uvědomila, že ona už mi tak nikdy, ale nikdy nezamává a konečně mne oblily slzy.Několikadenní zaseknutí povolilo jako prolomená hráz. Plakala a hlasitě jsem vzlykala bez možnosti přestat nejen cestou tramvají přes celé město až na nádraží, ale v rychlíku ještě až do Zábřeha.
Můj skvělý, laskavý muž mne nechal úlevnému nářku a vyděšené děti dokázal i se zavazadly naložit do vlaku a uklidnit a zabavit tak, aby i ony dokázaly nechat maminku jejímu žalu.
Naďa Vencovská
Další články autorky: