Deník paní učitelky – 13
Prvňáci a draci
Minulou středu trochu pršelo a trochu sněžilo, v pátek bylo zataženo a vůbec nefoukalo. Ale ve čtvrtek bylo úplně akorát. Sluníčko svítilo – no trochu víc než bych pro své fotografování potřebovala- vítr byl přiměřený, přesně na pouštění draků. A tak jsme vyrazili.
Hned za školou máme takové menší hřiště, nemuseli jsme nikam daleko. Deváťáci si vzali pod křídla své malé svěřence. Ještěže je tu máme ! Když si představím, že bych všem rozmotávala, zamotávala, sundavala z plotů, sestavovala ty čerstvě koupené a ještě 
„rozbíhala“, jdou na mě mrákoty. A takhle jsem se jenom dívala.
Dráčci všemožných tvarů a módních „střihů“ nejprve stávkovali a padali k zemi, ale nakonec si to rozmysleli a ukázali, co dovedou. Někteří se vymotali až na konec provázku, rejdili si úplně sami, stačilo jen držet šňůrku. Byli tak vysoko, že šlo fotit buď dítě s provázkem nebo jen samotného draka.
A karamboly? Dva draci ve větvích stromů, tři ve společné motanici, jeden odlétlý v sousední zahradě. (všechno zdárně staršími dětmi vyřešeno) Ofoukaní, rozesmátí a nadšení prvňáci a jejich vzkaz: Děkujeme vám, deváťáci. Vaši kamarádi z 1.A.
Společné pózování o přestávce před tabulí se všemi dračími „fešáky“ zakončilo tu úspěšnou leteckou akci. A mně se neodbytně vynořila v hlavě vzpomínka na mého draka - papíráka - dávno už tomu.
Ani nevím, jestli tenkrát v obchodě dráčky neprodávali nebo stáli moc peněz, nám vyráběl draka vždycky táta. A protože končil pravidelně nějak potrhaný, zničený, zamotaný v drátech, byl to rituál každoroční.
Vyklidil se kuchyňský stůl, připravily se špejle, provázky, lepidlo, pak ten správný papír a táta se dal do díla. My děti jsme mohly pouze držet, podávat, fandit a obdivovat. Všechno se vyrábělo souměrně hned 2x, aby nevznikla divoká hádanice.
Závěrečné výtvarné ztvárnění bylo v máminých rukou a dělo se vždy „tajně“, když nás rodiče vyhnali večer do postele, abychom „nepřekážely“. Ráno jsme vždy stály v úžasu nad tou nádherou.
A tak já vzpomínám spíš na tu výrobu než na samotné létání, to totiž většinou dopadlo neslavně. Snad špatný papír, snad špatné „vyvážení“, do vysněných výšin se naši draci dostali málokdy.
Tihle dnešní igelitoví krasavci létají nejspíš o chlup lépe, možná jsou i o kousínek krásnější- ale tak nějak nemají to srdce, jako mívali ti naši „vlastnoruční“.
Když přivřu oči, vidím tátu, jak spokojeně – nebo naštvaně (to podle toho, jak se let dařil) drží šňůrku, diriguje nás a my se sestrou ani nedutaly, když se uvolil na vteřinu nám provázek půjčit. A tak jsme většinou otrávené a zmrzlé stály na kraji louky a táta si lítal a na nás ve svém nadšení skoro zapomněl. Jsou to vzpomínky, vzpomínky na dětství, staré skoro půl století…
Eva Procházková
Další články autorky: