Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
To bylo tak
Před několik dny jsme na chatu slavili narození vnoučátka a tak mi to připomnělo, že bych k tomuhle tématu měla tak pár vzpomínek - tohle sice bude, myslím, téma k počtení spíš pro ženy, ale co! Zvlášť teď, v době, kdy se mužští toho všeho často účastní přímo v porodnici...
Jak se rodí
Když jsme po uplynutí jen několika nezbytných měsíců od narození první dcery čekali dítě druhé, nedělala se v rodině z porodu už žádná senzace. Akorát babička slíbila, že nějaký čas před porodem přijede hlídat Janinku. A aby si na sebe zvykly, ohlásila se asi tak měsíc dopředu. Já se po tom oznámení rozhlídla po bytě kritickým okem. To zas bude řečí! A dala jsem se do gruntování. Nějak jsem to přehnala. Když jsem navečer uložila Janu do postýlky, cítila jsem se nějak divně. A opravdu - k ránu mi odtekla plodová voda.
Zacloumala jsem mužem - vstávej a rychle běž k telefonu, budu rodit!
Vytřeštil na mne oči a tak jak byl v pyžamu vylítl a pryč. Pak uplynula půlhodina a muž nikde. Zatím se vzbudila malá a dožadovala se pozornosti. Já se bála vstát, ale nakonec se nedalo nic dělat a tak jsem pomalým přecházením začala den. Vtom se otevřou dveře a v docela volném tempu se muž začíná oblékat. Uvědomila jsem si, že je docela suchý,
ačkoliv venku lije. Kdes proboha byl u toho telefonu? - Zeptala jsem se. - U jakého telefonu, prosím tě, tam přece teprve půjdu. - A kde jsi byl takovou dobu? - zvýšila jsem mírně hlas - No kde, na záchodě. Tak jsem se lekl, že jsem musel… Protočily se mi panenky. No nic, i tu sanitu jsme stihli a dokonce se ukázalo, že opravdu nebylo tak naspěch.
Ležela jsem na hekárně a snažila se. Vtom přijde sestra a že mne volá manžel k telefonu. Proboha, lekla jsem se.
„Prosím tě, kde je oblíkání, potřebuji převléct Janu“ – řekla jsem kde vše najde. Sotva jsem se opět začala věnovat svému porodu - znovu telefon.
„Proboha, co jí mám dát k snídani, řve mi tu jako tur“. Opět jsem řekla. Do třetice jsem byla volána k zodpovězení dotazu, kdyžeto (sakra) přijede ta babička. A tak jsem muže požádala, aby dítě (proboha!) svěřil jakékoliv odpovědné bytosti ženského pohlaví a mne nechal odrodit.
Učinil tak a dobře udělal, protože babička přijela až další den a to už byla babičkou vnuček dvou.
Pověry? Nikdy! - aneb Dobrou chuť!
Když jsem se stávala ženou, zařekla jsem se, že "ty babský pověry" na mne nebudou platit. V ničem. Tedy ani v těhotenských chutích. To tak! Škrábat omítku ze zdi, nebo dokonce jíst uhlí! Fuj!
No a pak jsem čekala první dceru. Uhlí ani omítku jsem sice nejedla, ale stačilo kolem mne přejet auto a začoudit z výfuku - dostala jsem nepřekonatelný hlad - na vajíčka. Nepokouším se to vysvětlit, prostě to tak bylo. Po mnoha letech jsem čekala na téměř stará kolena třetí a čtvrté dítě. Copak Majdalenka, ta byla ve znamení klásků. Starší holky, tehdy, desetileté, pilně běhaly na nedaleká pole a paběrkovaly, aby maminka mohla chrupkat zrníčka. Zuby zaplakaly, ale ani zdaleka tolik, jako před narozením syna.
Tuto kapitolu bych směle mohla nazvat – „Proč můj muž nadosmrti nenáviděl kmín“. Drtila jsem ho celé dny na kila. Místo bonbónů, vlastně místo kdečeho. Dokonce ještě v kufírku do porodnice jsem si přibalila pět balíčků. Sama jsem pak byla překvapena, když jsem je domů donesla netknuté. Porodem potřeba kmínu načisto přešla. S trochou starostlivosti jsem pak sledovala vývoj synka, protože těsně před odchodem do porodnice jsem v televizi zahlídla přírodopisný pořad, kde se pravilo, že pro některé ptáky je kmín mírně jedovatý. A já jsem ho tomu ubohému dítěti poslala ještě bezmocnému - nenarozenému - takové množství! Ale kluk zůstal bez úhony. Akorát moje zuby to dorazilo docela. Od té doby - no tak, co budu na sebe prozrazovat vzhledové nedostatky...
Já vím - v duchu počítáte a říkáte si - vždyť má ty děti čtyři a o chutích mluvila jen třikrát. Ale to já schválně! Nemohu se připravit o potěšení, že tím posledním líčením vám připravím pěkný šok.
To bylo tak
Evičku jsme čekali, když Janině nebyl ještě zdaleka rok. A já si ji strojila jako panenku - no vlastně jsem k rozumu sotva opeřené maminky neměla k hraní s panenkou zase tak daleko. A tak samozřejmě nosila k zulíbání krásné bílounké botičky - capáčky. A ty
bylo potřeba denně cídit. Zakoupila jsem bílý krém na boty a asi ve třetím měsíci opětného těhotenství nastalo trápení. Jakmile jsem otevřela krabičku s krémem, začala jsem slinit jako Pavlovův pes a přes všechno varování a vědomí, že je to nepoživatelné, jsem se neubránila a spucovala tu krabičku až do okamžiku, kdy jsem vylizovala dno. Takže nakonec nezbylo, než aby se Janiny obuvi ujal otec a já jsem při té akci raději opouštěla byt.
Tohle povídání jsem napsala v době, kdy jsem na dané téma doplňovala pořad Pro ženy v rozhlase a taky to tam sama četla. Většinou jsme museli natáčení zarazit a znova navazovat z mé viny, protože "mluvím rukama" a tak jsem občas bouchla do stolu a způsobila tak příšernou ránu ve zvuku - tentokrát ale jsme přerušili natáčení z viny technika zvukaře, tak se té pochoutce smál, až zkazil zvuk...
Naďa Vencovská
Další články autorky: