Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Setkání s tajemnem
Kdysi jako mladé holce se mi nějakou dobu zdával stále týž sen. O místě s mnoha schody, na kterých byly výrazné záseky na určitých místech. Snad od mečů v boji, nebo co. A konec těch soubojů - já jsem v tom snu jen přihlížela, nebylo to nijak výhružné, spíš napínavé - se
odehrával v nějaké dřevěné věži.
Když jsme před mnoha lety s mým prvním mužem Františkem nastoupili k divadlu do Mostu slyšeli jsme, že pěkný pohled na okolí je z hrádku Hněvína. A je tam i vinárna, i cesta nahoru je pěkná. Tak jsme se tam vypravili hned první volný den. Nějak mi to tam připadalo známé, ale ještě pořád jsem nic netušila. Objednali jsme si oběd a pan vrchní nám poradil, abychom si chvíli čekání zkrátili výstupem na věž. Dokud byly schody novější, tak nic. Ale pak začaly být ze dřeva, na nich obrazce záseků, pak už jsem Frantovi předem říkala, kde bude na zdi další zásek a jak to vypadá nahoře - ono to teď vypadá, že si vymýšlím, ale bylo to všechno z toho mého snu.
Nikdy mi neuvěřil, že jsem tam ještě nikdy nebyla a já sama jsem se skoro bála, jak to působilo strašidelně. Skoro jako z minulého života.
Druhý takový neuvěřitelný duchařský zážitek jsem prožila ve Špindlu, kam jsme ještě jako tanečně-recitační soubor jeli s programem. Zahájila jsem básní "Polka jede", vtom se mezi rekreanty prudce zvedl nějaký mužský, viděla jsem koutkem oka, jak ho sousedé stahují zpět - no, málem jsem to zbrebtala. Po pořadu přišel ten muž za mnou, že abych si to nijak špatně nevykládala, ale moc by mne prosil, jestli bych si k nim na chvilku nepřisedla. Že by mi chtěl něco říct a rád by měl svědky. Byl tam tehdy s kamarády z podniku, jméno si už za ta léta nepamatuji, nějaký inženýr. A ten mi pak u stolu vyprávěl podivnou historii.
Měl ženu, visel na ní, přímo ji zbožňoval. Ta těžce onemocněla a zemřela. Když jsem vystoupila na jeviště, málem dostal šok - byla to ona. Kamarádi ho museli držet, aby nezačal vyšilovat. Mně při tom vyprávění samotné tak trochu běhal mráz po zádech. Protože mi tehdy
ukázal fotky a já sama bych přísahala, že jsem to já. Ale co bylo nejpodivnější a těžko normálně k uvěření - ona se jmenovala Naděžda jako já a narodila se přesně v ten den, co já.
Tak nevím. Snad jsou opravdu věci mezi nebem a zemí... jenže já se sice docela ochotně a tuze ráda bojím, ale přece jen jsem raději realista. Ale ať je to jak chce, jako strašidelná historka je to docela fajn.
Trapasy
Když jsem ještě jako mladá hrávala divadlo, měla jsem úžasnou paměť. Dnes už bych skoro nevěřila, že je to možné, ale tehdy stačilo kdekoliv na zájezdě říct mi adresu nebo telefon nového známého a já jsem to pak doma kdykoliv spolehlivě nadiktovala kamarádům do notýsku. Paměť mi taky vynesla dost honorářů za záskoky. Nejnáročnější byla Agáta z Gogolovy ženitby. Ráno přišel do divadla v Novém Boru telegram, že Eva Trunečková
marodí a večer nehraje. V ředitelně mi vrazili knihu a večer jsem na zájezdě hrála Agátu za ni. A Standa Rob, režisér, si dokonce dovolil mi za kulisou dělat opičky o sázku, že mne rozesměje. Copak o to, rozesmát se mne povedlo snadno, ale text mi nevypadl ani písmenkem. Takže jsem na bíně moc nebrebtala, ale když už se mi povedlo brebtnout, tak to stálo zato.
To ještě v Uherském Hradišti jsme měli za nápovědu vysloužilou herečku paní Muškovou. Byla to dost nervózní paní. Stávala v portále a hlídala text. Hráli jsme Zeyerovu Starou historii. Já byla - teď mi ta ženská vypadla z hlavy - jo, Lavinie! Měla jsem v prvním jednání nástup na zvýšeném praktikáblu a pozvolný, efektní sestup na jeviště k ostatním. A při tom jsem "promlouvala".
Zjevila jsem se v celé kráse, půvabně pohnula rukou - a nic. Ani ťuk. Hrůzou se mi zalily uši. Paní Mušková už text skoro křičela - já ji slyšela, ale nebyla jsem schopná vnímat obsah. Viděla jsem, jak na mne všichni v zoufalství civí. Bez mého textu nemohli dál - a tak jsem
spustila a povídala a povídala....
Vyprávěla jsem zkoprnělým přítomným obsah prvního jednání, koutkem oka jsem viděla, jak paní Mušková trhá nápovědní knihu, jak po ní posléze dupe, viděla jsem, jak se kolegové
svíjejí smíchem, pak jsem viděla, jak oponář, také smíchy napůl mrtvý, skáče po oponě, aby mi zabránil dokončit volné převyprávění i dalšího jednání. No, řekla bych, že mne, ještě mluvící, násilím odnášeli do šatny.
Nikoliv brebt, ale situace velice na smrt nastala ve hře Chuďas musí mít za ušima od Calderona. Tehdy se v Novém Boru uváděl nový režisér a strašně si dával na inscenaci záležet. Měl to vyšperkované, o mně, jako o "básnířce" se vědělo a tak jsem napsala veršovaný prolog, kapelník složil hudbu, v průběhu toho všeho jsme my, hlavní postavy, předváděli náznak svého charakteru a vztahů pantomimou.
Hrála jsem Donu Beatu, jednu z preciozek, a měla jsem vystoupit na balkóně, pod nímž milenec Don Lionel brnkal milostně na kytaru. Protože já - ač dnes matka několika dětí - nemám onen potřebný krmící orgán zrovna velikosti šest, tak jsem tehdy tento nedostatek - v dobovém kostýmu velice viditelný - prodebatovávala s kolegyněmi. Jedna stará zkušená herečka mi poradila a naučila šikovně srolovat punčochy a přicpat se. Podotýkám, že tehdy se vyráběly a nosily punčochy hladce obrace, něco na způsob dnešních dětských punčocháčů.
Učinila jsem podle rady. Potřebné žlábky zrovna přitahovaly zrak.
Vyplula jsem na balkón. Víťa Lipenský coby milenec zdatně pěl a půvabně se pohyboval a já měla inspiraci - sáhla jsem do záňadří a neméně půvabně jsem vytáhla vetknutou růži a snažila se ji hodit svému ctiteli. Jenže ten se ve zpěvu zajíkl, vytřeštil oči a zcela nepůvabně se skácel pod balkón.
Růže byla umělá a na drátku. A ty punčochy byly šedivé.
Naďa Vencovská
Další články autorky: