Řeka mých dětských let
Rieka Nitra patrí medzi najznečistenejšie rieky nielen na Slovensku, ale aj v Európe. Ocitla sa v poslednej, piatej kategórii znečistenosti ...(Pravda, 16.4.2007).
Takové alarmující zprávy se dají čítat na internetu. Vždy tomu tak nebylo, naopak, v mých dětských vzpomínkách patří Nitra k těm nejkrásnějším. Asi jste k ní nikdy nezabloudili, ale možná přesto uvítáte malý výlet do minulosti, viděný očima malého kluka.
Svět v době, o níž hovořím, ve třicátých, čtyřicátých letech minulého století byl zcela jiný, než dnes. Voda ještě byla vodou, tou průzračnou, osvěžující, ničím nenapodobitelnou životodárnou tekutinou, vzduch vzduchem, na mezích a nekosených lukách kromě šťavnaté trávy rostly květiny a bylinky, na lánech obilí jen pro ozdobu kvetlo něco polního kvítí, modrá chrpa, fialový koukol, nádherně červený mák. Mléko a vejce se nevyráběly v těch dnešních „fabrikách“, slepičí maso se transportovalo přímou cestou z kurníku do kuchyně. Podél naší dědiny tekla Nitra, byla to skutečná životodárná ŘEKA, tok hodný tohoto jména. Po několika desítkách kilometrů od pramene už v mužné síle, nabrala dostatek vody, vinula se pozvolnými i prudšími zákrutami mezi poli a loukami.
Těsně před naší obcí se rozdvojila, rozlila do dvou samostatných ramen, která své vody opět snad po jednom – dvou kilometrech slila do společného toku. Vedlejší rameno vytvořilo několik překrásných zákoutí, tolik vhodných pro nekonečné toulky, koupání, dětské hry.
Jedno ze zákoutí vedlejšího ramene řeky
Pohotový mlynář před mnoha léty obě ramena přehradil. Jedno z nich vytvořilo původně mlýnský, později elektrárenský náhon, druhé, přehrazené na samém začátku odvádělo přebytečnou vodu, jez na jeho počátku odchyloval poměrně mohutný tok směrem na mlýn. Prostá betonová konstrukce jezu o několika polích dovolovala pomocí mohutných fošen, spouštěných mezi betonovou konstrukci regulovat vedlejší rameno a v případě „velké vody“ odpouštět přebytečnou vodu.
Řeka často i v letním období oplývala dostatkem přítoku, z její hladiny nad horní hranou fošen i mezerami mezi nimi se po ladné křivce odvíjel chladivý vodopád, který bylo možno podlézt a okolní svět pozorovat přes vodní clonu valící se nad našimi hlavami. Nebo se mohutným proudem nechat masírovat. Voda dopadala na šikmou betonovou plotnu, po níž odtékala v rovnoměrné vrstvě; pohyblivé vodní lože bylo ideálním místem lenivého osvěžení i milosrdné masáže.
Jez na začátku vedlejšího ramene. Po letních bouřích voda valila přes horní hranu fošen a vytvářela nenapodobitelný vodopád (bratr, já a kamarádi)
Někdejší mlýn se díky technickému pokroku po letech přestěhoval na místo daleko strategičtější, křižovatku obchodních cest a na jeho místě majitel postavil vodní elektrárnu. Dnes by se svým výkonem řadila mezi malé vodní elektrárny, výkon jejích dvou turbín, celkem 120 kilowattů budil na svoji dobu respekt.
Celé okolí naší vodní elektrárny bylo ideálním místem letního osvěžení, nenáročného sportu, dětských her. Ostrov, který obě ramena vytvořily, nesl vzrostlou lužní vegetaci, zejména vnitřní břehy vedlejšího ramene byly posety desítkami mohutných vrb. Vnitřní strany jeho zákrut nesly prostorné usazeniny nádherně čistého říčního písku a poskytovaly nevelké, ale ideální pláže. V protějších březích, na vnější straně zákrut mohutné jarní proudy vody vyhlodaly strmé břehy, často s několika stupni, které byly ideálním odrazištěm pro skoky do vody. Uprostřed vedlejšího ramene se místy vytvořily písčité ostrůvky porostlé šťavnatou vegetací, včetně nízkých porostů vrb – ideální místa pro prolézačky, schovávačku, dětské bojové hry.
U našeho „akvaparku“ kolem roku 1940
Zvláště rozsáhlá pláž vznikla těsně před místem, kde se obě ramena opět spojila, kde pod výtokem vody z elektrárny, odborně řečeno pod „vývarem“ vznikla rozlehlá vodní plocha.
Ideální místo pro vodní sporty tvořilo bezprostřední okolí elektrárny. Nad jezem, který vodu hlavního ramene hnal na její turbíny mohutná betonová konstrukce vytýčila několik set (možná jen desítek) metrů dlouhou plaveckou dráhu, která jen velmi vzácně trpěla nedostatkem vody. Poměrně mohutný vývar byl z obou stran ohraničen 2-3 m vysokými strmými betonovými stěnami, pro nás ideální „skokanskou věží“.
Proud vody přímo pod elektrárnou dovolil vyzkoušet si plavecké síly, plavecký um. Uprostřed parného léta zpravidla jela obvykle jen jedna z obou turbín, podle vodnosti ta menší nebo větší. I slabší nebo průměrný plavec v něm dokázal doplavat proti proudu až k elektrárenské budově. Jestliže však proud vody, například po letních bouřkách zmohutněl a rozjely se obě turbíny, přišla ta pravá příležitost vyzkoušet si zdatnost, ověřit síly. I ten nejlepší plavec dokázal vzdorovat mohutnému proudu jen několik minut, pro většinu bylo nedosažitelnou metou udržet se alespoň na místě. Ale po minutách mobilizace sil jsme se obvykle položili na záda a nechali stovky metrů unášet a laskat svěžím proudem, abychom se opět a opět pokusili změřit své síly s nezkrotným živlem.
Nedá mi, abych se nezmínil o některých zcela ojedinělých a poutavých činnostech, které s existencí tohoto vodního dílka souvisely. Vodní stavby pod elektrárnou dosti trpěly náporem vodního živlu, jejich nezanedbatelná část byla postavena na dřevěných pilotech. Jejich obnova, to byl nezapomenutelný zážitek. Na řeku byl spuštěn rozměrný vor, nesoucí mohutné beranidlo. Několika metrákový kovový odlitek, jezdící mezi ocelovými vodítky visel na kladce, na silném laně, na které byly napojeny snad dvě desítky lan slabších. Na vor nastoupil předák s tuctem ošlehaných chlapů, z nichž každý uchopil jedno ze zmíněných lan; předák držel symbolicky v rukou lano nejsilnější. Nad řekou zněly rytmické písně předáka. V rytmu jeho zpěvu se odvíjela podivuhodná píseň práce, u lichých slok dvanáct chlapů zatáhlo za lano, beranidlo se vyšvihlo do výšky, na ty sudé se beranidlo zřítilo na pilotu, zaráženou do dna řeky.
Turbíny elektrárny po celé dny běžely v podstatě bez obsluhy. Jen spojka mohutného, snad metr širokého řemenového převodu ze setrvačníku na generátor rytmicky klapala, její píseň bylo slyšet na dálku. Místní ji otextovali, prý zpívala „koruna, koruna, koruna…“, tak jak podle jejich názorů plynuly příjmy za elektřinu do majitelovy kapsy. Jednou do roka důmyslné ozubené převody hnací síly z turbín na setrvačník musely projít generální opravou. Z litinových věnců se povyrážely opotřebované dřevěné zuby (!), na cirkulárce se nařezaly nové, zarazily do věnce a oprava byla hotová. Obdivuhodné strojní zařízení tohoto dílka je prý ještě k vidění v některém slovenském technickém muzeu.
Svět v době, o níž hovořím, ve třicátých, čtyřicátých letech byl zcela jiný, než dnes, voda ještě byla vodou, tou průzračnou, osvěžující, ničím nenapodobitelnou životodárnou tekutinou, vzduch vzduchem…takto jsem začal své vyprávění. Zde dodávám: léto bylo létem, zima zimou, po nádherných prázdninách plných sluníčka, které jsme mohli strávit u vody začátkem zimy přišly pořádné mrazy… Tak se stávalo, že i celá řeka, v místech kde proud vody byl pomalý, na elektrárenském náhonu, zamrzla, pokryla se silnou vrstvou ledu.
Nitra v zime
Pro nás kluky to byla jedinečná příležitost připnout si primitivní brusle, „kvintačky“ (našroubovaly se na běžnou zimní obuv) a vydat se na jedinečné výlety po zamrznuté řece. Nejednou se počátkem zimy řeka rozlila do širokého okolí, zatopila přilehlé louky a naše kluziště se rozšířilo kilometry daleko.
Pro místní to byla jedinečná pracovní příležitost, na řece se „ledovalo“. Za místní družstevní hospodou, na dvoře našeho kulturňáku se nacházela „ledovna“, jakýsi speciální sklep, který se v průběhu zimy naplnil desítkami kubiků ledu, nalámaného či nařezaného z vrstvy, která se na řece utvořila. Sloužil především k chlazení piva a sody v místní hospodě; byl to tehdy jediná možnost, jak nápoje udržet v přijatelné teplotě. Ledovna byl pokrytá silnou vrstvou slámy, která obstarávala primitivní tepelnou izolaci, takže led vydržel přes celé léto. Za korunu či dvě jsme si mohli led nalámat i pro soukromé účely, například pro primitivné domácí strojky na zmrzlinu.
Naše řeka měla pro obyvatele přilehlé vesnice další nemalý hospodářský význam. Živila nepočetnou skupinu rybářů. Byl bohatá na kapry a štiky, občas se v ní objevil sumec – drobné plevelné ryby nepočítám. Rybáři z povolání směli na lov sítěmi. Málokterý si z nich mohl dovolit loďku. Její vlastník je navečer rozvezl po řece, vyzbrojené kromě čtyřhranných ponorných sítí na dlouhém ráhnu malými čtyřhrannými stoličkami na několik metrů vysokých nohách. Nohy stoličky se uprostřed řeky zabodly do dna a na nepatrné plošce snad čtvrtiny čtverečného metru rybář celou noc postával a snažil se zachytit do své sítě něco ryb.
Rybáři na řece
Rozlehlý prostor stovky metrů pod elektrárnou s poměrně mělkou vodou a dobře přístupnými břehy posloužil na sklonku léta pěstitelům konopí. Ano, konopí není jenom droga, byla to a je významná hospodářská plodina. Svazky jeho vyzrálých tvrdých stonků se po sklizni dlouhé týdny máčely pod vodou, seskupené uvnitř jednoduché dřevěné konstrukce, aby se později přestěhovaly na louky nad řekou, kde se sušily v úhledných panácích, aby se později mohly rozdrtit a vyčesat z nich konopné vlákno. Máčidla konopí pro nás kluky představovaly zvláštní přitažlivost, kvůli mladým selkám, které je obhospodařovaly, zakládaly, upravovaly. Musely totiž do vody. Podprsenka a dokonce ani kalhotky ještě do vesnické módy nedorazily, do vody musely „nahoře bez“, oděné pouze v prkenné sukni z hrubé konopné tkaniny. I tu občas voda nadzvedla a my jsme se zatajeným dechem vnímaly ten černý trojúhelník, rýsující se těsně pod vodou. Hnaly nás, prý v našem zájmu, ten pohled nám prý mohl vypálit oči! Marně. Rozlehlý vodní prostor po celé léto sdílely s námi hejna hus. 
Nevěřte rčení o hloupé huse. Po dvou nebo třech ukázkových pochodech, kdy je někdo z majitelů hnal z hospodářského dvora na řeku a navečer jim pomohl s návratem do „rodného domu“ si tento denní obřad již dokonale zapamatovaly. Stačilo vypustit je ráno na ulici, rozvážným krokem odpochodovaly k řece na své ustálené místo, navečer před západem slunce se to obrovské drůbeží společenství, čítající stovky hejn samo zvedlo a vesnický náves se proměnil v husí promenádu. Jedno hejno za druhým prošlo ve spořádané řadě vyměřenou trasu a neomylně zamířilo do správných pootevřených vrátek. Nutno dodat, že v té době jim na této cestě žádné nebezpečí nehrozilo, v celé vesnici byl jeden jediný automobil, Aerovka majitele mlýna; líně se loudající selské vozy, tažené koňmi nebo dokonce kravkami či voly pro ně žádné nebezpečí nepředstavovaly.
Naše vesnice ležela na jinak fádní rovině v údolí dolního toku řeky Nitry. Ale řeka dodávala našemu tehdejšímu prostředí nezapomenutelnou atmosféru protkanou desítkami překrásných výtvarných kompozicí, které dovede zformovat pouze příroda.
Po létech jsem k ní zavedl moje vnoučata. Byla to chyba. Lidská ruka dovedla ten nádherný přírodní výtvor dokonale zdevastovat. Tok řeky Nitry už v prvních poválečných létech prošel tzv. regulací. Původní lehce meandrující tok byl nahrazen novým korytem, byl nesmyslně napřímen, okolní lužní les většinou vykácen, fádní břehy vydlážděny kamennými kvádry. Industrializace se podepsala na jejím dalším osudu. Namísto průzračně čisté řeky mého mládí jsem našel smrdutou stoku fádně postupující od jednoho horizontu k druhému. V někdejším vývaru elektrárny, která byla nahrazena jinde jinou, výkonnější, mohutná skládka odpadu, smetiště. Okolí zarostlo nekonečným lesem plevelů.
Mám tak trochu špatné svědomí, k té zkáze jsem i osobně přispěl. O prázdninách roku 1944 jsem byl figurantem geodeta projekčního ústavu, který připravoval úpravu říčního toku. Asi tak po padesáti metrech jsme zaměřovaly říční profily, počítali, kolik zeminy se kde bude muset odtěžit, kolik kam navézt. O rok později jsem v podobné funkci už občas asistoval na stavbě, na výkopu který započal…
Poznámkami z internetu jsem začal, podobnými skončím. Některé slibují důsledné vybudování čističek odpadních vod a obnovení někdejší čistoty toku. V okolí řeky vznikla nová vegetace a tam, kde se břehy a okolí udržují, působí trochu umělým, ale přece jen příznivým dojmem. Jsem optimista, že její návštěvníci budou moci časem sdílet obdivnou větu dalšího autora z netu „„Ani som nevedel, že naša rieka Nitra je taká krásna.“
Imrich Lencz
Fotografie: Archív autora a Ondreja Synaka
Další články autora: