Proč odletěli ptáci

Blíží se 24. srpen - výročí osudového dne Pompejí. Na tento den vzpomínám povídkou, jejíž myšlenka se zrodila při mé návštěvě tohoto antického města.

Měla jsem svoje oblíbené místo na okraji města, kde jsem ráda sedávala ve stínu pinie, odkud byl jedinečný pohled na krásnou a štědrou Bakchovu horu, po jejíž svazích se táhly vinice a nad nimi sady, háje a křoví. Celá hora byla hustě porostlá až k vrcholu. Byl to úchvatný pohled, který mi přinášel vždy radost.

Ale v poslední době se děje něco divného „Hora“, jindy veselá, hýřící různými odstíny zelených barev, se mi zdá smutná. Zeleň potemněla a některé stromy snad usychají. Vrchol se často schovává do podivného, šedavého mraku, i obloha bývá zacloněna lehkou šedí, z níž bodavě propaluje slunce. Je sucho a místo osvěžujícího deště občas lehce popadává jemný prach. Podivné ticho. Dokonce i ptáci přestali zpívat, zdá se mi, že snad tento líbezný kout opustili. zato ve městě se častěji setkávám s ještěrkami, které tu dříve nebývaly. Zvláštní. Země se občas zachvěje, jen tak slabě, ale zato hodně často. Pompejané to asi už přestali vnímat, ale při prvních záchvěvech se polekali a měli obavu, aby na ně bohové znovu neseslali svůj hněv v podobě silného zemětřesení, které před sedmnácti lety poničilo více domů a dokonce i Jupiterův chrám. Ale stejně nechápu, proč by bohové dopustili zničení chrámu nejvyššího boha? Nikdo to neví a teď se blíží den oslav boha ohně Vulkána, takže veškeré dění se upíná k jejich přípravě.

Ve městě panuje chaos, tentokrát ještě větší než kdy jindy. Ani noc na dnešek nebyla klidná, dokonce i psi byli něčím rozrušeni, štěkali a zoufale vyli. Něco se děje. Vybaví se mi smutná Bakchova hora bez zpěvu ptáků a já začínám mít strach z něčeho, co nedokážu pojmenovat. Co když budou psi dnes v noci znovu výt? Proč jen odletěli ptáci? Vyhnalo je snad něco? Hrozí nějaké nebezpečí? Ale jaké? Ptám se lidí, zda něco nevědí. Nevědí a ani je to nezajímá a vůbec, teď mají jiné starosti. Že ptáci, odletěli, však oni se zase vrátí.

Ráno, tak jako každé jiné, přicházím k pinii pozdravit svoji horu. Krajina je jako bez života, ve vzduchu je cítit něco divného, štiplavého. Zlověstné ticho občas přeruší podivné dunění, které vychází od hory. Země se nepatrně zachvěje. Zmocňuje se mě strach. Uteč, uteč,
dokud je čas, napovídá mi vnitřní hlas.... Ano, utéct, tak jako odletěli ptáci, kteří věděli víc než člověk.... Ale ještě se musím vrátit do města a varovat lidi před něčím, i když sama nevím před čím a vyzvat je, aby odešli. Hned první, které jsem oslovila, se mi vysmáli a nadali do bláznů a podobně i další. Jediný člověk mi nevěřil. Co že by se mělo stát? Odpověď jsem sama neznala, jenom zoufale opakovala "Odejděte z Pompejí, něco hrozného se stane". V ulici se srocoval dav lidí, křičeli na mě, hrozili a vzduchem proletěl kámen, který mě naštěstí minul. Nemám sílu je přesvědčovat, ukamenovali by mě.

Odcházím z města potupená lidmi, s bolestí v srdci a se vzdorem. Uteču před lidmi, ale před horou, kterou miluji, utíkat nebudu. Pohladím ještě svoji pinii a vydávám se úzkou cestou k vinicím. Dnes nevykvetla ani jediná kytička. Cesta a porost jsou poprášené vrstvičkou jemného prachu. Bojuji se strachem i s pocitem rostoucí tísně, ale pokračuji v cestě. Od hory se občas ozývá dunění a chvílemi mám pocit, jako by teple zavanulo.

Země se znovu zachvěla a tentokrát víc než kdykoliv předtím. Upadla jsem. Chvíli zůstávám sedět v předtuše dalšího záchvěvu. Pohlédnu k hoře, která je v nafialovělém oparu a nebe je špinavě žlutavé. Neobvyklé barvy působí děsivě a podtrhují tísnivou a hrozivou atmosféru místa.... Znovu zaduní , tentokrát dlouze a když se dunivý zvuk po chvíli vytrácí, ozve někde vysoko na hoře strašlivý rachot, trhajících se skal. A z vrcholu hory vystupuje se sykotem sloup hustého, černého kouře, rozrůstající se do šířky jako koruna pinie ....

Jana Haasová