Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.)

Chaloupka pod doškama

Paměť mi pomalu odchází, začínají se projevovat roky. Podle všech pravidel bych si měl pamatovat lépe to, co bylo před padesáti lety než dnes. Ale tak to bohužel nefunguje. A tak vás zkusím pozvat na pár procházek do svého dětství, procházek lemovaných doškovými domečky rodné vesnice, jak to tenkrát viděly mé oči.

Možná je to dnes pro někoho k neuvěření, ale žili jsme nepohodlně, chudě, spíš nuzně, ale spokojeně. Láska, tichá pohoda, jistota fungující rodiny, jistota z největších - to bylo tmelem té naší krásné nouze.

Veletokem, který byl osou našeho života v chaloupce, byl Jahodový potok, který ústil do vesnického rybníka a potom dál, kopci a lukami k Vltavě. Potok, v létě spíše potůček, se křížil s polní cestou, která vedla spodní částí vísky. Po jeho levé straně stála rozložitá stodola a velká zahrada (na fotce neviditelná) na pravé potom, skrčená pod strání, naše došková chaloupka. Přesnou technologii výroby došků neznám, ale vím, že i to byla jistá dovednost a když se někdy trochu pokryly mechem, byly i lehce výtvarné. Do pravého úhlu na ní byla k chaloupce přilepená malá stodůlka, taková kapesní, ale viděl jsem v ní ještě cepy mlátit trochu obilí. Sama chaloupka nabízela dvě světničky, přesněji jednu velkou, obytnou pro celou rodinu a jednu světničku malou, určenou jako vejminěk, nebo za mého dětství jako světnička rodičů. Součástí chaloupky byl ještě chlév, přehražený jenom kamennou zdí od části obytné. Vešly se do něj dvě kravky, někdy tele. A souboudí bylo zakončené chlívkem pro prase, malou králíkárnou. A pochopitelně latrinovým WC. Tak zhruba ta chaloupka vypadala zvenku.

V zimním období byla centrem života velká světnice, do které se vešlo spousta ručních dovedností, jak kuchařských, tak řemeslných. V zadním rohu světnice stála umná kamna s pecí a velkou plotnou i s kamnovcem, tedy nádržkou na teplou vodu. Pec nebyla zdaleka jenom ozdobným dílem. Zhruba jednou za deset dnů se v ní pekl chleba. Předcházelo mu pochopitelně zadělání, roztopení pece a potom formování krásných pecnů, jejichž čerstvé kůrky byly mimořádně voňavé a chutné. Krásně propečené chleby se umně skladovaly, aby vydržely a nový pecen byl požehnán křížkem, neboť jsme si vážili každé skývy chleba. Na věčně teplé plotně byla skoro pořád nějaká chutná polévka, voňavý chléb byl vždycky, občas zbyla i trocha domácího uzeného. Za zimních večerů se i četlo, kalendáře, táta měl rád legionářské romány. Starší brácha mě občas rád strašíval i klasikou, Erbenova Svatební košile fungovala skvěle. Jenom matně si pamatuji i draní peří a krásné vyprávění různých historek při té potřebné činnosti.

Pro letní čas bylo charakteristické stěhování do síně, což byla protáhlá chodba, poměrně široká, která sloužila i jako letní kuchyně.Když jsem, daleko později, v dospělosti, prováděl rozsáhlou rekonstrukci rodného hnízda, jeden ze zrušených starých trámů byl tak zuhelnatělý, že asi opravdu scházelo velmi málo a chaloupka pod došky by lehla popelem. Když si člověk s odstupem let představí, že v těch jednoduchých kamnech se vařilo, peklo, topilo, v komíně se udilo skvělé maso ze zabijačky, byl asi opravdu zázrak, že chaloupka přežila. Leč přežila.

V mých dětských očích mám spíš v pocitu uložené barvy přírody, skoro kýčovité. Jasná zeleň trávy, žlutá kachňata a housata, která se batolila okolo skomírajícího potůčku, který se ale uměl občas probudit i v nepříjemný kalný tok. Na travnatém dvoře se odehrávalo i velké prádlo s bělením a krásnou vůni čistého povlečení mám dodnes v mošničce pocitové paměti. Po čase svěží zeleně přišlo horké léto s prací na poli a potom kouzlo podzimu s vůní ohňů z bramborové natě. Kdo z vás ví, jak voněly ohně z pejru?
Zimní čas měl i řadu zábav a her, které jsme většinou potěšeně sledovali. Mnohé si i užívali třeba na zamrzlém rybníku. Pod doškovou chaloupkou jsme žili skoro jako v té pohádce pod strání. Obklopeni máminou ochranitelskou láskou i tátovou laskavou pozorností jsme, tři kluci, postupně dozrávali jako stupínky vzájemně se podporující i občas pošťuchující.

Josef Hejna