Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Elena,Herbert,
zítra Vlastimil.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamětníci, vzpomínejte!


Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

 

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

 

Dramata na WC v "zemi, kde zítra již znamenalo včera"

 

Není to tak dávno, co se na hlavní stránce Seniortipu objevil fejeton, který vtipně zmapoval problémy, s nimiž se kterákoliv žena může setkat při návštěvě veřejného WC. Moje zkušenosti s těmito bohulibými zařízeními jsou velmi pestré, ale před ostatními vedou nejméně o tři koňské délky ty, které jsem prožila před lety v tehdejším Leningradě a v Moskvě.

 

Ten první zážitek oslavil vloni již čtyřicáté narozeniny. Bylo to na začátku července 1968 a gymnázium z našeho okresního města vyslalo asi 25 studentů na výměnný pobyt do Moskvy. Já jsem jela jako pomocný doprovod. Zajímavý byl už začátek cesty. O lůžkové kupé jsem se dělila s nejmladší, sotva patnáctiletou účastnicí zájezdu Janou. Bylo to dítě víc než zvláštní a mezi její vlastnosti patřila mimořádná nešikovnost. A tak se jí hned v Čierne pri Čope podařilo shodit mi na hlavu kufr. Plný, pochopitelně. Slyšela jsem andělíčky zpívat ještě za dva dny, když jsme vystupovali v Moskvě. A když se něco „potentočkuje“ hned na začátku, pokračování na sebe nedá jistě dlouho čekat. Vznikl jakýsi informační šum, na jehož základě nás na nádraží nikdo nečekal-přijeli jsme prý o jeden vlak dřív. Zatímco hlavní vedoucí zájezdu vytelefonovával nápravu, domluvily jsme se s druhou vedoucí, že se zatím vystřídáme na WC. Líba šli první a vrátila se s očima navrch hlavy. Na můj dotaz, z čeho je tak vykolejená, odpověděla stručně: „Jdi a uvidíš!“ Šla jsem a uviděla! Poměrně velká místnost a na jejím konci podél celé stěny něco jako vyvýšené pódium, na něž se vystupovalo po dvou schůdcích. Na tomto „pódiu“ vedle sebe asi patery dvojkřídlé dveře „lítačky“. Některé z nich lítaly doslovně, protože u nich chyběl háček, jímž se křídla dveří k sobě zevnitř připoutala a tím se uzavřela. Všechny dveře, jestliže byly zavřené, skrývaly toho, kdo za nimi pobýval, pouze od kolen po ramena-pokud by seděl. A tak se mi naskytl pohled na čtyři páry bot a spuštěných „bombarďáků“ dole a čtyři různě se tvářící „busty“ nahoře. Nejzajímavější však byl pohled na tu kabinku, jejíž dveře nešly zavřít. Vzhledem k tomu, že kabin bylo málo, zatímco fronta neustále narůstala, balancovala ve vratkém podřepu jedna „bábuška“ i tam. Diváci jí zřejmě nijak zvlášť nevadili.
A tak jsem se celou tu dobu, kterou jsem tam musela strávit ve frontě, modlila, aby na mne nevyšla ta neuzavíratelná kabinka. Naštěstí nevyšla…

 

Druhé dobrodružství na WC jsem prožila skoro o 15 let později při cestě do Leningradu, kam jsem letěla na jazykovou stáž. Z jakýchsi důvodů jsme museli mezipřistát v Moskvě a všechny nás z letadla vypakovali do tranzitního prostoru. Byli jsme unavení, protože cesta se prodlužovala, a kromě toho mi vypitý čaj začal vehementně oznamovat, že mne hodlá opustit. Dodala jsem si odvahy a vydala se na dost odlehlé místo šeremetěvského letiště, kde byly zeleně natřené oplechované kabiny. Vlítla jsem do první, zastrčila zástrčku, rychle povolila odchod čaji a chtěla otevřít kabinu. Marně! Cloumala jsem zástrčkou ze všech sil. Pak jsem začala studovat, jestli by se stěna kabiny dala přelézt. Obratnější člověk by to asi dokázal, já se však té myšlenky vzdala velmi rychle. Navíc v ostatních kabinách bylo liduprázdno, bylo totiž již dost pozdě večer. Naprosté zoufalství mi asi dodalo sílu, já znovu zabrala, ruka se mi trochu smekla a já si do krve sedřela kůži na kotníku prostředníčku. Ale zásuvka se pohnula a já byla na svobodě. Úplně vyklepaná jsem se vrátila k ostatním spolucestujícím. Právě včas- za chviličku nás vyzvali k nástupu do letadla… (A perlička navíc: Právě v těch místech, kde jsem tak zoufale zápasila se zástrčkou, našli za několik dnů zavražděnou ženu…)

 

Potřetí jsem zažila „drama na WC“právě na oné jazykové stáži v Leningradě.A hlavní roli opět sehrála zástrčka. Byli jsme ubytováni v centru města, nedaleko od proslulého Něvského prospektu, a tak jsme dost často vyrážely s kamarádkou za kulturou. Ten večer jsme navštívily tehdejší Kirovovo divadlo. (Dnes už je zase Mariinské.) Pamatuji si, že dávali operu Rimského-Korsakova Carská nevěsta. (Dodnes vzpomínám na překrásnou výpravu tohoto představení.) Seděly jsme na „bidýlku“, kde bylo trochu chladno, a to mne donutilo vydat se o přestávce na WC. Tam nahoře byly jen dvě kabinky a fronta, která ve mně vzbudila obavy, že se do konce přestávky nedostanu na řadu. Jak minuty běžely, moje nervozita se zvyšovala. A tak, když jsem se konečně dostala na kýžené místo, zaklapla jsem rychle zástrčku a učinila potřebné. Ulevilo se mi, ale bohužel předčasně. Ve spěchu jsem neprostudovala, jak se zástrčka na dveřích otevírá. No a zástrčka nebyla obyčejná, zaklapla dokonale a já byla uvězněna. Zoufale jsem se snažila přijít zástrčce na kloub, ale jediné, na co jsem přišla, bylo to, že potřebuji něco tenkého, čím bych zástrčku nadzvedla. V nejvyšším zoufalství jsem začala na dveře zevnitř bouchat a volat : „Ljudi dobryje, pomogitě! Ja němogu otkryť dvěr!“ Leč odezva byla nulová. Vtom jsem si uvědomila, že mám určitě v kabelce sponku do vlasů, tzv. pérko. Bylo tam! Zabrala jsem pérkem zespodu a zástrčka se konečně pohnula. Vypadla jsem z kabinky červená až za ušima a uviděla jsem řadu pokojně čekajících a od ucha k uchu se usmívajících žen…

 

Ano, zástrčky, zvláště pak ty záchodkové v cizině, jsou zřejmě mým osudem…

 

Míla Nová

Další povídání autorky:
Bráškovy vejšplechy
Není nad slušivý sestřih...
Nesušte se u sloupu!
Zázračné uzdravení
Doktorky Bolíto
Časy se mění
No a?
"Zločin" a trest
Vtip se musí umět podat!
Čokoláda
Tělocvična a já
Nad roklí
Všude číhá nebezpečí
Létající kruh
Jak to vlastně začalo...
Zpívám jen v sebeobraně
Kolik řečí znáš...
Krtek
Krtek a svatozář
Krtek a rámeček
Není čtverec jako čtverec
Když bratr bratru neporozumí
Alkohol dizinfikuje
Od sedmi do devíti
Od devíti do dvanácti
Od dvanácti do tří
Toulky s "papíňákem"
 



Komentáře
Poslední komentář: 11.05.2009  21:13
 Datum
Jméno
Téma
 11.05.  21:13 imraL Kdo hledá, někdy najde
 27.04.  21:44 vasi.m
 27.04.  21:28 wiki
 27.04.  20:45 jisuch53
 27.04.  20:39 Mila
 27.04.  20:17 Vesuvanka díky :-)))
 27.04.  18:06 Bobo :-)))
 27.04.  16:14 hera
 27.04.  11:05 Beatrix Jiný kraj, jiný WC mrav
 27.04.  10:19 janina
 27.04.  08:27 her.vera