Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Stopování – 3
Slovenský ráj je za námi. Hornád teče na východ a my jedeme na západ. Na cestě je Hron. Teče to a někdy se to i plazí. Od hladiny je docela dobrý výhled na dno řeky. Kamínky a štěrk dělá nádhernou mozaiku, pestrých barev. Lodě se líně potulují od břehu ke břehu a posádky se nudí. Zapálená cigareta v koutku, láhev piva a nebo rumu na dosah a zkrátka pohoda. Kapitán lechtá vodu pádlem a zádumčivě kouká na háčka. V této sestavě je háčkem Šemík. Šemík se zájmem pozoruje krajinu a občas se nakloní přes bort. Soustředěně hledí do vody, jako by tam bylo něco zajímavého. Kapitán začne být po chvilce soustředěného nezájmu o dění na lodi pozorný. Co to tam ten mamlas vidí. Začal se také naklánět. Ať koukal, jak koukal, nic pozoruhodného neviděl. Řekl si, co můžu ztratit, zeptám se. „Šemíku, co to tam vidíš?”. Nic, ale hledám ty stopy Slovenského povstání. To co následovalo, se dá těžko popsat. Stačí když si představíte jak se loď naklání, voda se přelévá přes bort a posádka ulehá na bok mezi štěrk. Pak nastává lovení bagáže, chytání lodě a podobné činnosti které k tomu patří. Ostatní lodě postupně dojíždí na místo tragedie a každý se ptá na příčinu katastrofy. Tak tam postupně uprostřed řeky postává hlouček vodáků a společně nadávají. Jediný Šemík je spokojený. Jediný zachránil láhev rumu a obsahu svědomitě krátí život.
Tohle všechno jsme se dověděli večer, když se uprostřed návsi stavěly stany. No, návsi. Travnatý plácek, obestavěný chalupami, na kterém se doposud pásly husy. Starosta nám přespání povolil a tak co. Protože vodáci zapíjeli cvaknutí, neměli sílu stavět stany a rozhodli se že přenocují v autobuse. Je tam teploučko. Všechno by bylo dobré, pokud by nepřišli dvá příslušníci SNB. Kdosi z vesničanů nahlásil, že jsme mu ukradli husu. Požádali o otevření autobusu. Z plošiny se vykutálel předseda SSM. Příslušníci jej překročili a vstoupili do vozu. Dlouho tam ale nepobyli. Vycouvali ven a lapajíce po dechu urychleně opustili naše tábořiště.
Další den jsme šli do památníku povstání v Báňské Bystrici. Tam už ale k žádné veselé příhodě nedošlo. Po zhlédnutí exponátů jsme spořádaně nastoupili do autobusu a vyrazili směrem na západ do našich Sudet. Ještě před příjezdem domů jsme se zastavili u jednoho rybníčku a provedli jsme generální očistu. Byl to asi hezký pohled pro projíždějící auta. Skupina naháčů a nahaček se drhne v rybníku. V autobuse ale ovzduší zůstalo. Říkal šofér, že ho museli na pár dní odstavit.
Celá tato akce proběhla dávno a tak předpokládám, že se také někdo občas koukne na internet a toto povídání si přečte. Snad mě nikdo nebude lynčovat, ale vše je již promlčené.
Mirek Herout