Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Jsou to vzpomínky na příhody, které jsem prožívala a prožívám s malým Vietnámkem Taiem, jehož doučuji češtinu. Já moje vyprávění nazývám "taioviny"…
Tai a jména
Čas ubíhal a školákům začaly toužebně očekávané prázdniny. Školákům ano, ne však Taiovi. Přísná maminka rozhodla, že češtinu se Tai musí učit i o prázdninách. Dalo mi hodně práce, než jsem ji přesvědčila, že si Tai o prázdninách musí odpočinout (a já nakonec taky). Její představa totiž byly „či“(tři) hodiny týdně. Tentokrát jsem byla nekompromisní a přislíbila přes prázdniny jednu hodinu za týden. Stejně bezvýsledné bylo moje přesvědčování, aby rodiče dali Taie o prázdninách do dětského tábora, protože jen neustálou komunikací v češtině se jeho vyjadřovací schopnosti budou zlepšovat. Tai nechtěl a tím diskuse končila. Dokonce ani na týdenní tábor, který pořádalo jeho gymnázium na konci prázdnin, nechtěl jet. Důvod uvedl skutečně „pádný“: „Nemůžu jet, musím šprtat už do školy.“ Když jsem se zatvářila pochybovačně, ještě přitvrdil: „A na Jablůnka (místo tábora), tam divný postel.Padají prkýnka! Však pamatujete minulý rok,ne?Kdybych spal dole,já byl bych praštěný ještě víc.“ A tak Tai, aby se vyhnul nebezpečným prkýnkům, raději psal diktáty a uváděl mne v úžas svými nápady i o prázdninách.
Jeden z prázdninových diktátů byl věnován orlojům v Olomouci a v Praze. U toho pražského jsme si připomněli Jiráskovu pověst, kterou si Tai pamatoval ze 4.třídy. Jen si nemohl vzpomnět na jméno tvůrce orloje. „No přece Ha…,“ napovídám. Tai vraští čelo, ale na jméno si nevzpomene. „Mistr Hanuš,“ dokončím tedy za něho. „Mííístr?“ podiví se upřímně. „Místr pšece Jan Hus!“ I vysvětlím stručně rozdíl mezi oběma mistry a diktuji dále: „Tvůrcem orloje byl mistr Hanuš.“ Tai se však znovu zarazí a opakuje tázavě: „Mistr Januš?“ „Ne Januš, Hanuš,“ opravuji ho. Tai se hluboce zamyslí a po chvilce naši debatu shrne: „Hanuš? Neznám!“ Jména ten den Taiovi vůbec jaksi „nesedla“. Když jsme se dostali k olomouckému orloji a já Taiovi diktovala, že autorem výzdoby byl Karel Svolinský, přestal psát, podíval se na mne a přísně prohlásil: „Svolinský?!...Divné jméno!“
K dalšímu zádrheli došlo, když měl Tai v diktátě napsat, že K.Svolinský byl rodákem z Kopečka u Olomouce. Pro jistotu se Taie ptám: „Byl jsi už někdy na Kopečku u Olomouce?“ „Byl, v četí čídě v zoo.“ „No výborně! Tak jak se jmenuje ta obec?“ „No nevím!“odpovídá pohoršeně. „Přece Kopeček u Olomouce,“vysvětluji. „Ahá, už vím!“zatváří se spokojeně a napíše: „…rodák zkopečka u olomouce.“ Obrátím oči k nebesům a už mírně zoufale se ptám: „Tai, co je to „zkopeček“? A co ti udělala Olomouc, že ji píšeš malým písmenem?“ Tai vykulí oči, přečte si , co napsal, a je tím viditelně pobaven: „Ahá! No já napsal, ale když by vy četla podruhé, já by jistě spravíl!“
Pamětníci, vzpomínejte!