Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Jsou to vzpomínky na příhody, které jsem prožívala a prožívám s malým Vietnámkem Taiem, jehož doučuji češtinu. Já moje vyprávění nazývám "taioviny"…
Tai a kulturní stánky
Jak prázdniny ubíhaly, bylo zřejmé, že Tai vítá každou moji prázdninovou cestu, neboť ta pro něho znamenala volný týden. Avšak nemohu tvrdit, že by na prázdninové hodiny chodil vyloženě nerad. Naopak! Bylo vidět, že si velmi rád popovídá také s někým jiným než s rodiči, malým Namem , starou paní bytnou či paní, která většinou přes den hlídala Nama. A protože Tai konverzoval převážně vietnamsky, začala jsem po půli prázdnin zjišťovat, že se Tai vyjadřuje česky méně pohotově, než tomu bylo na konci školního roku.Začala jsem tedy diktáty, které Tai psal, prokládat „vysvětlovacími chvilkami“. Prostě jsem u některého výrazu diktování přerušila a vyžadovala , aby mi Tai vysvětlil, co ten který výraz podle jeho názoru znamená. A dovídala jsem se věci!
Psali jsme diktát o tom, kam je možné se v Praze vypravit za kulturou. Pražská divadla, muzea , koncertní síně apod. byla v diktátě označena souhrnným názvem „kulturní stánky“.Tai větu s tímto výrazem píše, ale je vidět, že s něčím vnitřně nesouhlasí.Nedbá, že začínám diktovat další větu a obrací ke mně oči, v nichž čtu velký otazník. „Co dělá v kulturní stánky?“ptá se. Doplním automaticky „se“ a „-ch“, „stánky“ změním na „stáncích“ a vysvětluji: „Hrají se tam divadelní hry, vystavují obrazy nebo muzejní sbírky… Záleží na tom, na co je ten kulturní stánek zaměřen. Rozumíš?“ Tai nejistě kývá hlavou, ale ve tváři se mu stále zračí zmatek. Pak najednou vypálí: „Vždyť divadlo se hraje v Národní divadlo a sbírky já viděl v Národní muzeum! Žádný stánky!“ V tu chvíli mi svitne: „ Tai, a rozumíš tomu, co jsou kulturní stánky? Můžeš mi to vysvětlit?“ „No jásně!“mávne rukou. „Co je kultura, to pšece vím, a stánek taky! Strýc, on napšed neměl obchod, tak byl v stánek s trička, bundy a ták,“dokončí svůj výklad a očekává, co já na to. Co já na to? Honem napočítám v duchu do deseti, abych se nepedagogicky nerozřehtala, a začínám na příkladech vysvětlovat,co se pod záhadným souslovím skrývá. Tai napjatě poslouchá, jeho oči jsou stále kulatější , na konci mého výkladu si hluboce povzdechne a kapitolu uzavře: „Já jsem pšece trochu blbééés…“ Ale hned mu v očích zableskne nezbedná jiskřička : „To já můj strýc řeknu, že on měl stánek, ale vy říkala, že ne kulturní!“
Jestli svůj slib splnil, to nevím, ale zatím mne žádný vietnamský obchodník za urážku na cti nežaloval.
Pamětníci, vzpomínejte!