Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Jsou to vzpomínky na příhody, které jsem prožívala a prožívám s malým Vietnámkem Taiem, jehož doučuji češtinu. Já moje vyprávění nazývám "taioviny"…
Tai a jeho myšlenkové pochody
V poslední době si Tai zvykl přemýšlet nad pravopisem diktovaných slov nahlas. Sledovat jeho myšlenkové pochody je občas velmi zajímavé.
V diktované větě se objevuje slovo zůstal. Tai napíše zústal, ale je vidět, že se mu něco nezdá být v pořádku. Dopíše větu, obrátí oči vzhůru ke stropu, jako by tam hledal odpověď na svou otázku, levou rukou si vyrábí ze svých nepoddajných černých vlasů „vrabčí hnízdo“ a uvažuje nahlas. „Zústal?...Hmm… Copak ústal? Ne!...Tak kroužek!“zakončí svůj myšlenkový pochod a vítězně přepíše čárku nad u na kroužek.
Jindy píše o tom, že někdo jel na zájezd. Tai napíše zájez a ani při kontrole se nemá k tomu, že by slovo hodlal opravit, proto ho trochu „popostrčím“: „Tai, co se při takovém zájezdu dělá? Proč se to vlastně nazývá zájezd?“ Tai na mne chvíli kouká a je vidět, že nechápe , co po něm chci. Pak mu najednou zajiskří v očích poznání a on vyhrkne: „Ahá! Jezdí!....Tak zájezd!“ Zálibně si prohlíží opravené slovo, ale pak se ke mně obrátí s lišáckým úsměvem: „Ale, paní profesorko, já znám taky slovo…ono není podle toho, co tam dělá.“ A vyčkávavě na mne kouká, co já na to. „Tai, tak z této věty nejsem zrovna chytrá. Řekni mi to slovo a uvidíme!“ Poťouchle se zahihňá a vypálí: „Pšece záchod! Tam nechodí, ale…“ Rychle mu utnu jeho snahu podrobně mi vysvětlit, co tam dělá, a podotknu, že na záchod se zachází někam do ústraní, neboť „to“ se přece nedělá někde uprostřed náměstí. Taiovi zasvítí oči a je vidět, že by téma rád rozvedl do dalších podrobností, ale já se nedám a diktuji další větu: Hajný sledoval pozorně oba psy, protože jeho psi jistě neštěkali nadarmo. Tai si větu poslechne celou a pohrdavě ohrne ret: „Nó, zase chyták!...sledoval psy…sledoval pány…čvrrrtý pád. Jásně, tvrdý y!“ Napíše a s převahou na mne pohlédne.
Pochválím ho za správnou úvahu a přejdu k poslední větě diktátu: Na svazích u Mělníka se pěstuje vinná réva, kterou do Čech přivezl Karel IV. Tai píše a jen tak stranou prohodí : „Tak to nebude pravda!“Zbystřím pozornost: „Proč myslíš, že to nebude pravda?“ „No určitě pro ni někoho poslal, ne?“
Kapituluji před jeho logikou a po chvíli, kterou Taiovi ještě ponechám na závěrečnou kontrolu, se pustím do opravování. Chlapec s napětím střídavě sleduje výraz mého obličeje a mou ruku třímající červenou tužku. „Je tam hrůbka?“ zeptá se s nadějí, že odpovím záporně. „Ne jedna,“ zklamu jeho naděje. Povzdechne si a opraví svůj dotaz : „Tak hrůbky?“Přikývnu na souhlas. Tai hbitě spočítá, kolika prohřešků se dopustil, a hlásí mi už předem: „Tak zase moje oblíbená diktátová!“A má pravdu. Ta jeho „oblíbená diktátová“ je trojka…
Pamětníci, vzpomínejte!