Pamětníci, vzpomínejte!Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Slabost a síla hradů
Klidná síla hrady dobývá, ta zběsilá je boří. Máme mnoho hradů na cestě životem a ty nám dávají sílu kráčet. Pod jejich ochranou se sami stáváme jistotou pro poutníky, kteří kráčejí v našich stopách a s naší krví. Nosí naše jméno, alespoň do té doby, než je unese princ na bílém koni nebo v Mercedesu anebo sami ve jménu lásky nevybudují za hradbami ten úplně svůj hrad, pro svoji princeznu či prince a svoji-naši krev.
Minule jsem naší dceři napsal:
I tvůj tatínek má dceruško chandru, a poslal jsem ji po netu pár internetových obrázků.
Obratem mi odpověděla:
Tati, ty nemůžeš mít chandru. Já z tebe čerpám pohodu a nadhled! To nejde!
Až mě z toho zamrazilo. Mám ještě vůbec sílu a energii něco měnit, někomu pomáhat, něco zachraňovat? Občas jsem tak unavený, že to trochu cítím jako fyzickou bolest. I já mám rád svoje děti a jsem na ně i docela hrdý. Já vím, nebyly na Měsíci, nedostaly Nobelovu cenu a nemají akademické tituly. Ale copak ten prostý a obyčejný život nevyžaduje občas velký kus odvahy a dřiny? Myslím, že dnes jsou docela šťastné, ale ne vždy tomu tak bylo, zrovna tak jako u těch vašich.
Ten náš kluk byl od narození těžký pohodář. Když se naučil chodit, vymetl v nestřeženém okamžiku každou kaluž. Často stál ohnutý nad kanálem a nadšeně volal boda (voda) a nechtěl od kanálu odejít. Prakticky se vůbec nevztekal, což bylo vzhledem k okolním dětem příjemné. Ten blonďáček se na vás díval svýma takřka úplně černýma očima s takovou odzbrojující důvěrou, že byste mu odpustili skoro všechno na světě. Samozřejmě se nejvíc podobal dědovi a ne tatínkovi, jak tvrdili všichni příbuzní manželky. Od mládí byl svůj. Když mu někdy v páté třídě najednou přestala jít matematika a maminka mu vyčítala, proč se neučí a že ji určitě nemá rád, a opakovala to už asi posté, řekl jí, že nemá a odešel do svého pokoje. Manželka z toho byla týden špatná, než pochopila, že se její kluk nenechá duševně vydírat ani od ní. Přiznám se, že jsem tenkrát z toho měl takovou malilinkou, ale opravdu jen malilinkatě zlomyslnou radost. Později se syn naučil hrát na kytaru. Víceméně sám a spolu se spolužákem pak byli občas i zváni, aby zahráli v „hudebce“ i v jiných třídách. V pohodě se vyučil a začal dělat nástavbu na maturitu v Praze. S dlouholetým spolužákem začali „pinglovat“ v rockovém klubu, což ho tenkrát bavilo a přineslo mu to i dost popularity. Když jel jednou do práce a otevřel dveře naší stopětky, skočil mu dovnitř vlčák a byli svoji. Na Ronovi (jak ho pojmenoval) bylo znát, že měl těžký psí život, a syn to pochopil. Když jsme mu s manželkou řekli, že Ron u nás v panelovém bytě nebude, oba zmizeli. Byli jsme z toho špatní. Oni spali někde v polorozpadlé chatce, ale nevzdali to. Strach v nás zápolil s hrdostí, ale on Rona neopustil. I toto později vyřešil čas a díky známosti se i ta bouda na zahradě našla. Ron si dožil svůj psí život a já dodnes vzpomínám s nostalgií na to, jak jsme důstojně kráčeli mezi ploty a štěkajícími psy, on bez vodítka a bez reakcí, jako ten nejvycvičenější pes světa. Ne, syn si tu maturitu nakonec neudělal, i když mu najednou i ta matematika začala jít. Dnes ve dvojici se svým celoživotním kamarádem dělají střechy, pořídil nám vnoučata, žije pro své sny a já cítím, že je šťastný.
To ta naše holčička už od narození chtěla zachránit celý svět. Jak vzpomínají naši známí, byl jsem já už tenkrát indiánská babička a takřka kdykoliv nás navštívili, jsem ji prý choval (ale určitě to není pravda a je to zlá pomluva-vždyť znáte lidi). Zkrátka s nimi nás bavil svět (myslím s dětmi). Ta naše dvouletá holčička nám nosila žabičky, pavouky, zmije, žížalky, vetřelce, terminátory a jinou havěť ještě dřív než je svět poznal ve filmu. Přece je nenecháme zašlápnout, nebo přejet autem, když jsou tak hodní a krásní! Žáby jí nevadily, ale když měla udělat byť jenom malou potřebu v přírodě, byl malér. A tak jsme vozili po Českém ráji i jinde nočník pro panenky, protože jsme skladnější neměli.
Ty naše děti se měly tak rády, že jsme je snad ani neslyšeli se hádat.
Ona dominance byla dost jasná, vždyť mezi nimi jsou tři a půl roku rozdílu. Od mládí nosila statečně okluzor,ostatně jako její bratr, přebírala i jeho způsoby chování a když si prohlížím její fotky z mládí, vždy všechno hrozně prožívala.
Mám krásnou vzpomínku na dobu, kdy jsem po okolí chodíval za Mikuláše. Zpočátku jsme dělali velikou chybu, že jsme vypíjeli skoro všechny panáky, které jsme po výkonu služby v daném bytě dostávali. Ale když jsme s andělem už druhý rok museli chodit sami, protože nám cestou „chcípli“ oba čerti, vzdali jsme se veškerého alkoholu i čertů. A tak jsem jako Mikuláš dělal taky trochu čerta, aby děti měly aspoň trochu strach. Všechny děti z toho byly trochu paf, když jsem na ně dělal bububu, jen naše dvouletá dceruška se na mě vrhla se slovy “táta”, protože mě poznala podle bot. První rok nechcípli jen čerti, ale ráno mi moje děti oznámily, že tady byl Mikuláš, byl unavený, ztratil čepici a spal s maminkou v ložnici.
Jak děti rostly, odešel syn na internát a holčička najednou byla v pokoji i přes týden sama. On i ten vzor byl najednou proti ní nějak dospělý a daleký a ona to jen těžce doháněla. Chodila na učňák, který ji nebavil, ale my jsme nepřipustili, aby se nevyučila vůbec ničím. I její přátelé už byli úplně jiní. Ti skuteční se rozprchli po internátech, změnili zájmy a zvyky, a tak se to naše znuděné štěně smutně ploužilo životem. Pohladit se nenechalo, bylo občas pěkně protivné, a když nebylo někde s partou, spalo. (Vždyť to možná znáte i ze svého života. Všichni, když jsme byli mladí, jsme chtěli změnit svět a dost dlouho nám trvalo, než jsme přišli na to, že svět mění nás.) Přijali ji na nástavbu, na kterou se docela těšila. Statečně dojížděla do školy, do té doby, než jsme zjistili, že do ní vůbec nenastoupila. V každém zaměstnání pro ni byla práce těžká (je pravda, že to byla často skutečnost) a lidé hrozní. Snažili jsme se být na ni tvrdí, protože jsme si nedovedli představit, že by nepracovala. Jednoho dne mi zavolala manželka do práce, že je zle. Bylo! Když jsem přišel domů, dcera seděla vedle kamarádky na posteli a obě byly evidentně mimo. Brečely všechny tři, jenže holky oči jako koule, panenky vytrvale rozšířené a já jsem si uvědomil, že to byla ta věc, která mi na dceři v poslední době připadala divná. Ona si ta naše hodná holka už nějakou dobu píchala pervitin a my hlupáci to neviděli. Obě ubrečené mátohy jsem vzal okamžitě do poradny. Měl jsem šílený pocit, že jim v té poradně vůbec neradí, že s nimi a pro ně vůbec nic nedělají. Dlouhou dobu z nás nikdo pořádně nespal. Nastaly další zoufalé pokusy o nastolení pravidelného režimu, neboť nám bylo jasné, že ji hlavně musíme izolovat od její party. Bylo to prakticky nemožné, protože náš pocit, že na drogách je převážná část její generace, nebyl určitě daleko od pravdy. Alespoň tady u nás. Cokoliv jsme s manželkou udělali, obrátilo se proti nám. Čas od času se nám ztrácely peníze a jiné zpeněžitelné drobnosti. Pak se nám začala ztrácet i dcera. Nezvedala telefony, domů přišla, jen když tam nikdo nebyl, a zanechávala nám upřímné vzkazy, které končily slovy ”mám vás moc ráda, mám se dobře a brzy zase přijdu”. Svět byl plochý, nespravedlivý a krutý. Jen pomalu a opatrně se dostávala zpět do života. A přes hodně slzavé údolí.
Ale my jsme věřili, že přece kus té upřímné a opravdové lásky, co jsme jí ze svého srdce dali, jí zase pomůže alespoň na kolena. Znovu začala pracovat. Nejdříve jako uklízečka, protože si na víc nevěřila a ani o ní nikdo moc nestál. Byla šťastná, když udělala přijímačky na nástavbu. Ne nebyla ještě natolik silná, aby po první neudělané zkoušce neskončila, ale už byla natolik silná, že ji to nezabilo. Teta ji sice říkala, že nemůže hledat kluka podle táty, nebo žádného nenajde, ale ona si ho našla. Toho, který je ochotný poslouchat Stouny i tep jejího srdce.
Neporazilo ji ani to, když ji při prvním dárcovství krve zjistili, že má žloutenku typu “C“, coby následek bývalého života. Chodila při chemoterapii do práce, odpoledne do školy a bojovala jako lvice. Už ji nemohla porazit žádná prohraná bitva. Ta naše nádherná holka se stala nejenom dospělou, ale i statečnou. Ne neodmaturovala se samými jedničkami, ale pobavila při maturitě z angličtiny nejenom sebe, ale i maturitní komisi. A nebyl to výsměch, ale spontánní smích. Stal se zázrak a už ani žloutenku nemá. Stala se hradem na cestě mého života. Nezachrání už celý svět, ale zachránila sebe. Neboť každý člověk se musí naučit mít rád sebe, aby mohl milovat ty druhé. A to je ten nejtěžší úkol a nejúžasnější poslání lidstva.
A já musím před celým světem přiznat,že mám fajn děti a že je mám tím nejobyčejnějším a nejskromnějším způsobem rád. A i vy nemějte strach. Vždyť ta vaše vložená láska ve vašich dětech určitě je, i když momentálně není vidět. Přesto určitě zvítězí!
P.S. Už mám od své dcery krásnou vnučku Markétku. Je samozřejmě celá po tátovi. A ten život kráčí dál. Občas jsem za indiánskou babičku a občas už se dopředu tak trochu klepu strachy. Je mi jasné, že jsem nezachránil svět, ale ani dceru. Musela se zachránit sama. Na cestě stojí další hrad. Asi není nejpevnější, ale vím, že se už bude vždycky bránit a brány otevře dobrovolně jen tomu dobrému. A já už můžu být v klidu zříceninou. Třeba už se ze mě staví další hrad. Na cestě životem někoho jiného. A tak to má a musí být. Jinak by přece nemohl fungovat zákon o zachování hmoty a energie. A to by bylo fyzikální rouhání…
Jiří Suchánek
