Založit společnou hrobku pro zemřelé osobnosti českého národa se podařilo uskutečnit koncem osmdesátých let 19. století. Pro Slavín byl vybrán vyšehradský hřbitov, který je opředen českou minulostí a slávou dávného sídla českých knížat a králů. Hřbitov byl postupně rozšiřován a stal se postupně národním pohřebištěm.
Slavín byl postaven v letech 1889 až 1893 a jeho zakladatel, Petr Fischer, jinak obchodník s dřívím, předal věnovací listinu spolku Svatobor do věčné péče a užívání. Architekt hrobky byl Antonín Wiehl, žák slavného českého architekta Josefa Zítka. Krypta má 44 pohřebních kobek, k nim vede žulové schodiště s balustrádovým zábradlím. Uprostřed plošiny stojí ústřední pomník, na jehož vrcholku je sarkofág, nad ním se sklání alegorická okřídlená postava Génia vlasti. Po stranách pomníku jsou dvě sochy představující Vlast truchlící a Vlast vítěznou. Na přední straně pomníku jsou tři tabule se jmény prvních patnácti osobností, které zde byly pochovány.
Jako první zde byl pochován v roce 1901 básník Julius Zeyer. Od něj jsou i verše na soklech postranních soch. Nad tabulemi je napsáno motto Slavína: „Ač zemřeli - ještě mluví“. Bylo rozhodnuto, že zde najdou místo přední osobnosti všech odvětví kultury a oborů vědeckých, mužů i žen, bez ohledu na konfesi zemřelého. Plošinu lemuje stěna s dalšími 36 jmény, je tohoto času plně zaplněna. Na schodišti najdete kamenný katafalk, na němž se vystavovaly schránky s ostatky před uložením do krypty a nebo i do jiného hrobu na tomto hřbitově.
Slavín byl až do přerušení činnosti Svatoboru v roce 1970 v jeho vlastnictví. Po celou dobu pečoval a staral se o drobné úpravy a opravy. Po roce 1970 přešel Slavín do vlastnictví státu a do správy Pohřební služby hlavního města Prahy. Od roku 1967 byl zapsán do seznamu kulturních památek v rámci národní kulturní památky Vyšehrad.
Přesto vše byla hrobka v havarijním stavu ani započatá rekonstrukce v roce 1983 nebyla dokončena. Po obnovení Svatoboru v roce 1990 se spolek snažil o záchranu Slavína, ale majetkoprávní vztah byl vyřešen až v roce 1997 a to tak, že Slavín zůstal v majetku Prahy a Svatobor dostal smluvně Slavín do své správy a užívání na 99 let.
Pohřby se uskutečňovaly zpravidla na žádost význačných kulturních a vědeckých institucí, pokud pozůstalí neměli námitky. Po převzetí Slavína státem rozhodování o tom, kdo zde bude pohřben, přešlo na jeden odbor ministerstva kultury. Od poloviny šedesátých let se sem ukládají ostatky, až na malé výjimky, jenom v urnách. Tím se také zvětšila kapacita kobek. Do jedné kobky se dávala jedna rakev, dnes se sem vejde až 16 uren. Na Slavíně nejsou pochováni, a ani nebudou osobnosti politického a veřejného života. Pojmenování Slavín se začalo, i když nesprávně, používat pro celý vyšehradský hřbitov a je to nejvyšší posmrtná pocta pro ty, kteří jsou zde pochováni.
V roce 1999 byl v blízkosti hlavního vchodu odhalen pomník českým hercům, je tady společný hrob herců bez rodin. Hrobka má dvě kóje pro 15 uren, je zakryta deskami, na kterých je zlatým písmem vyryto jméno pohřbeného. Jako první zde byla v roce 1999 uložena urna herečky Vlasty Fabiánové, v roce 2000 Ljuby Hermanové. Hřbitov, kde je pochováno přes 600 osobností je také galerií děl předních českých sochařů.
Hřbitov má také část, která není přístupná veřejnosti. Je to část hřbitova, kde se nachází hroby řádových sester.
Namátkou jenom pár jmen těch, kteří jsou zde pochováni: Ema Destinová, Josef Hora, Julius Zeyer, Vojtěch Hynais, Eduard Kohout, Jan Kubelík, houslový virtuos a jeho syn Rafael Kubelík – dirigent, Jaroslav Marvan, Alfons Mucha, Marie Pujmanová, Antonín Strnadel, Václav Špála, Zdeněk Štěpánek, Jan Štursa, Jaroslav Vrchlický, Božena Němcová, česká krasobruslařka Hana Mašková a další. Jiní zde mají pouze symbolický hrob, jako Josef Čapek, který zemřel na pochodu smrti v koncentráku, nebo Dr. Milada Horáková, popravená komunisty, či symbolický náhrobek Jana Nerudy, který si nepřál zde být pochován.
