Pamětníci, vzpomínejte!Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Když v Ráji pršelo...
Je sobota, nespěcháme se vstáváním. Nespěcháme vlastně s ničím. Trochu zničeni a trochu odpočinutí snídáme. Ptáci zpívají jako o závod a pan majitel seká trávu. Slunce je jisté, leč nejistá jsou oblaka.
Vyrážíme na Hůrku. Ta je vyšší asi o sedmdesát metrů než Bradlo. Je to lávová vyvřelina, o čemž svědčí její pravidelná kuželovitost. No prostě je mladá a neopotřebovaná. Ještě nezažila tolik větrů, tolik dešťů a tolik turistů. Kupodivu ani nejezdí tolik aut. Asi proto, že je ta sobota.
Dneska je celá cesta jen do kopce, ale vzdálenost a převýšení je nižší než u Bradla. Jdeme po kraji silnice, zdravíme a jsme zdraveni, ačkoliv neznámí. Před druhou hospodou se dává do deště. Nevadí, půjdeme se najíst a napít a napít a napít. Stále prší a nám už žbluňká v žaludku, neboť se nemůžeme rozhodnout, zda vyrazit, či počkat. Konečně to vypadá, že by nemuselo pršet až do Vánoc. Mraky se honí, ale nás zatím nechají sedět na kraji rybníka, kde jsem kdysi zachránil mého malého bratra před utonutím. Vrhnul jsem se za ním do vody…
…Ale ne, nevrhnul. Kecám. Houpal se na větvi a ta se pod ním zlomila. Já jen natáhl ruku a za límec jsem ho vytáhl ven. Jenom. Hrdinský čin se nekonal, ale byl jsem pro něj hrdina. Sedíme na břehu, kouká na nás vodník a kouká, jako bychom mu ukradli svačinu. Hezky zrobený chasník vodnický!
Konečně vyrážíme na Hůrku. Jdeme po žluté, leč ta končí a před námi je veliké, široké, dlouhé a nekonečné pole. Stejně se nemůžeme ztratit. Hůrka převyšuje vše a tak jen vzhůru na Hůrku. Cesty jsou upravené, tak ani nevadí, že je mokro. Les voní jehličím a vzpomínkami, všude je plno borůvčí a každých tři sta metrů je aspoň malý potůček. Kopce jsou tady a v této době nasáklé jak houba. To aby si Labe už nepřipadalo jak potok, ale jako řeka. Jdeme a jdeme a najednou jsme v Borovnici. Hůrka se nad námi tyčí jako Everest a já si uvědomuji, že tohle už po „Nejbližší“ chtít nemohu. Ledaže bych ji tam vynesl na zádech. Jako šerpa bohatého turistu. Ale na to já nemám fond nazvaný fyzický. Nejsem šerpa. Bohužel. A tak mi je jasno, že Hůrku nezdoláme. Snad někdy příště. Je hezky, neprší a les je jako
Boží chrám. Je velebný, neobtěžuje nás řečí vázanou, ba ani nevázanou, jen trochu šumí a zjevně po nás nic nechce. Laskavý les a laskavá voda. Vycházíme z lesa a před námi jsou krávy. Nejsou jako Milka, ale jinak jsou od sebe dosti rozdílné a hrají mnoha barvami. Prostě plemenářský ústav je něco takového, jako když kočička s pejskem vařili dort. Je dobře, že se ještě nevyšlechtila Milka. Třeba by byla z čokolády. Fialové. Fuj! Hezky se v tom teple válí v blátě, dívají se na nás a bučí. Proč ne. To přece není nic proti nikomu.
Zpátky jdeme kolem Věrčina domu. Je to dům Sokratovy pravdy a je mi z toho smutno. Kdybych mohl rozdávat štěstí, přivezl bych ji alespoň jeden plný vlak. Bohužel nemám tu moc, a tak jen v duchu přeji mnoho štěstí. Ne, nemám odvahu tam zazvonit. Jsem asi zbabělec. Ale nevím, jak se zachovat. Ten smutek na mě vlezl a ovládl mě na zbytek dne. Žádná moudrost ani klid vás neochrání před bezmocností, když stojíte čelem ke smrti. Nevím jak před vlastní, ale u blízkých to není potom už nikdy jako předtím. Jako by vám chybělo kus sebe. Nechci přijít o „Nejbližší“, a tak jí už nikam netahám a odpočíváme. Mluvíme o životě, o smutku, o naději a víme, že oba víme. Mám svou ženu rád i pro tu Sokratovu pravdu, i když u nás momentálně smrt na dveře neklepe. Ne ve všem spolu souhlasíme, ale právě proto ji miluji. Je to sova, a tak kouká ještě na televizi, a já usínám spánkem beze snů.
Ráno je neděle, dnes je poslední den našeho pobytu tady a tak vyrážím sám. Jde to o poznání rychleji, a tak jsem za chvíli na autobusové zastávce, odkud jsem jezdil do školy. Stará lípa už taky není.
Vycházím naší sáňkovací strání na první kopec. Dneska přes silnici jezdit nebudu. Není sníh a není ani chuť. Pomalu stoupám a stoupám. Na vrcholku už není pole. Vynořují se Krkonoše. Kromě Černé hory na nich ještě leží sníh. Je to jak fotografie na pohlednici. A je to hezké. Před horami musíte cítit pokoru. Všechno, co nás převyšuje, je impozantní. Moře, hory, cizí myšlenky a činy. Je toho spousta, co nám připomíná naši nedokonalost a konečnost. Sníh i na tu dálku trochu oslepuje oči a je to kontrast k té zeleni kolem mne. Tady všechno jarně raší. Vše je svěží, nezaprášené, nezvadlé. Pode mnou je louka plná pampelišek. Malá sluníčka pod nohama jásají, že to velké nahoře sálá. Ta žlutá je oslavou jara. Zlatá, žlutá cesta do mládí…
Pode mnou je rozvlněné zelené moře. Dlouhé vlny jako za velké bouře. Zamrzly v napjatém očekávání jako snímek z fotoaparátu a čekají, až přejdu. Jsem jako Ježíš. Kráčím po zeleném moři, teď nepodléhám času a jako zamlada jen roztáhnu ruce, vzlétnu, uvidím zas maminku, babičku s dědou, kluky… Jdou z lesa, usmívají se jsou šťastní. Ne, oni tady nejsou, ale já jsem přesto šťastný. Tráva mi pod nohama šustí, rozbíhám se z kopce. Už to nejde jako zamlada. Chvíli běžím a pak si sedám do trávy. Už je teplo, a i kdyby nebylo! Třeba je to naposled. Jestli mě někdo pozoruje, tak si myslí, že jsem blázen. A co, záleží na tom?!
Vysoko nade mnou zpívá skřivan a kosáci přede mnou neutíkají .Pak jdu po naší staré cestě do lesa. Chci vidět ten dávný houbařský ráj. Tady je to místo, kde nás vždycky chtěli sežrat ovádi. Teď je na ně ještě brzo, a tak mám klid. Ta cesta se vůbec nezměnila. Ty břízy přece už musí být jiné. Vždyť to je jednačtyřicet let. Vypadají úplně stejně. Tady rostli kozáci, bedle a křemeňáci. A tady bylo vždycky aspoň pár lišek. Vyplašil jsem srnky. Odbíhají dlouhými skoky do lesa, tráva se vlní pod jejich nohama, a pak zmizí v lese. Před mnou se schovává bažant. Jeho barevný šat probarvuje křoví a neschová ho ani záplava trnkových květů. Trnky tady kdysi nerostly. Hodně borůvek, ostružiny, trochu brusinky a občas nějaká malina. Jsem na okraji lesa. Smrky, které ukrývaly houbařský ráj trochu vyrostly. Tyčí se přede mnou a já se před nimi skláním. Jsme skoro stejně staří, ale já tak impozantně nevyhlížím.
Zacházím do lesa.
Ano, tady se cesty rozdvojují,jako tenkrát.Já šel životem po jedné a ti ostatní po druhé. A teď jsem se vrátil. Alespoň na chvíli. Sedám si na pařez, vnímám to veselé ptačí štěbetání. Kdybychom my lidé tak často zpívali jako oni, asi bychom nemuseli tolik mluvit a víc bychom si řekli.
Vždyť tolik odstínů a barev má ptačí zpěv, tolik melodií se skrývá v jeho trylcích. Ale zase, kdyby vám někdo nadával zpěvem, to by bylo hluchých lidí. I řeč umí zpívat, i zpěv umí mluvit. Někdy jsou při zpěvu slova zbytečná a někdy jen vnímáme melodii řeči. Jsem zpátky na silnici a odbočuji na cestu přes potok. Koukám se z mostku do vody. Nikde není vidět žádný pstruh. Voda dovádí jako všechna mláďata světa dohromady.
Spěchá do Labe, odlesky slunce se třpytí, je průzračná a jistě i studená. Mám chuť se zout a jako zamlada nechat si aspoň na chvíli vymrazit kotníky. Podívat se pod kámen na vranku, zkusit, zda ji dokážu ještě chytit do dlaní a pak jí darovat svobodu. Ale už je moc hodin a já se chci ještě podívat za Pepíkem. Je taky nemocný a prý dost. K čemu zámeček, když není zdraví. Chvíli váhám před domem. Je tam asi pět chlapů. Oslovuji nejbližšího. Je to Slovák, volá kohosi, objevuje se v okně hlava dítěte potom mladého muže. Asi syna. Z opačného konce přichází nějaká blondýna. Asi manželka. Je mi trochu trapně, ale přece neuteču. Pak konečně přichází Pepík. Poznal mě rychleji než Jitka. Je větší než já a já jsem z toho trochu v šoku. Ve čtrnácti byl tak o deset centimetrů menší. Stále se směje. Je to on, jen o jednačtyřicet let starší. Oba si lžeme, že hrozně spěcháme. Nemá ani jeden vlas. Slyším z dálky otázku jeho ženy. Co chce? Aha. Asi jsem nevítaný. Mají špatné zkušenosti?
Nevím, netuším, ale tak trochu prchám. Jen pryč z té trapnosti. Jsem otravný! Tak tohle se nepovedlo. Ale ne, povedlo. Je to Pepík. Byl to šikula, hodně se smál a vzpomínám si na jeho zarputilost při hokeji. Proto je tam, kde je. Do jeho života už asi nepatřím. Je jinde a já taky. Jdu zpátky do penzionu. Kolem silnice jsou očíslovány velkými barevnými číslicemi uschlé stromy. Jsou mrtvé a budou je určitě kácet. Snad vstanou noví bojovníci. Nová generace stromů, lidí, ptáků a vody. Určitě vstanou a budou z nás, jako my byli z našich předků a oni z prapředků a prapra…..
Už dost! Vzal jsem to zkratkou. Divnou zkratkou. Je sice trochu delší, ale zábavnější. Slunce hřeje, jdu alejí sakur. Tiše mi sněží okvětní lístky do vlasů. Květy už nevoní, zelená barva listí už vítězí nad růžovou. Je klidné, uspávající dopoledne. Není slyšet hukot cirkulárek, jen občas zabečí ovce. Na stráni stojí koza. Prohlíží si mne, otáčí za mnou hlavu tak dlouho, dokud jí nezmizím z dohledu.
V poledne pro nás přijíždí děti. Mám dojem, že Vandě opět trochu vyrostlo bříško a že je miminko zase o trochu větší. Už ji nějakou dobu kope a tak to má maminka se spaním těžší. Dobře jí tak. Jedeme do Nové Paky – najíst se a podívat se do klenotnice na kamínky. S jídlem je to špatné. Obcházíme asi tři zavřené hospody a pak se najíme v pizzerii. V muzeu jsem taky asi čtyřicet let nebyl. Jen si pamatuji, že si mi tenkrát moc líbilo, že tam mají kameny od nás. Podobaly se těm, které jsem tenkrát našel sám, když jsme s bratrem courali po Rovni. Tentokrát bylo už těch kamenů vystaveno víc. Ne nadarmo se říká, že si máte rozmyslet, zda po zvednutí kamene v Čechách si ho nemáte radši strčit do kapsy, nežli ho hodíte. Mohli byste si hodit třeba zájezdem kolem světa, nebo celoročním pobytem na Bahamách.
Tak pozor, přátelé! Odjíždíme, začíná pršet a náměstí je celé pokryté okvětními plátky sakur. Prudký déšť je splachuje pomalu, ale neúprosně do kanálů. V Ráji prší a já cítím, že ve mně taky.
Text a foto:Jiří Suchánek
