Možná jsem tím údolím Ostravice v Beskydech jako malá projela vlakem, později autobusem. Tedy spíš určitě, protože si pamatuji, že jsme jezdívali na Mezivodí na borůvky. Později pak už autem na Staré Hamry, hlavně na Velký a na Lojkaščanku. Když jsem celé roky bydlela nejprve v Kunčičkách u Bašky, pak na panelákovém sídlišti s atraktivním jménem Riviéra ve Frýdku - Místku, vždycky jsem z okna viděla hory. Chodili jsme po horách odjakživa, brácha byl skaut, takže jsme i s jejich oddílem byli na nejedné akci. Dodnes si pamatuji, jak jsem asi jako pětiletá brečela na táboře někde pod Lysou horou, protože jsem měla sníst hřibovou polévku a tu já nerada. Z oken bytu poutala moji pozornost především Lysá a ještě více asi Smrk, který jsem měla spojený s hrdinným zimním tábořením v sedle. Já jsem tam sice nenocovala, nicméně jsem tam byla „na návštěvě“ za Beskydskými vlky, kteří už tehdy nebyli skauty, ale za totality se stali TOMíky.
Uplynulo nějakých pár let, pak už jsem byla dospělá tehdy, zejména v době studií, jsem tíhla k Ostravě. Dokonce jsem si dovedla představit, že bych tam v nějaké klidnější části bydlela. Co se týče zábavy mého věku, tehdy Ostrava žila folkem, bylo tu zázemí pro folkové koncerty, festivaly, recitály. Nějaká souvislost s přírodou se dala najít.
A ptáte se, kde jsem nakonec zakotvila? Zvítězily hory, domeček v centru Ostravice v zeleni na úpatí mého Smrku. Jenomže tím nic nekončí, nýbrž naopak začíná. Tahle strategická poloha mě díky mé zvědavosti vyprovokovala k hlubšímu zájmu o místopis údolí Ostravice a také ke sbírání dobových pohlednic. Snad největší výzvou je zatopené starohamerské údolí, které patřilo k nejkrásnějším místům v Beskydech. S tím souvisí nejen hledání dostupných informací z tisku, literatury, ale také hledání lidí, kteří mají stejné založení jako já. Ještěže máme ten internet, protože jinak by mi nedostatek času neumožnil při ježdění do práce do Frýdlantu n. O. a při péči o tři děti vědět o řadě podobných lidí a být s nimi v kontaktu podle potřeby.
Především díky všem těm spřízněným lidem vzniká postupně řada příběhů, které se mi daří dávat dohromady a jim všem bych chtěla poděkovat za podporu.
Právě v těchto dnech je tomu osmnáct let, co jsem „Ostravičanka“, takže už jsem konečně dospělá a do toho mého hledání se mohu dát opravdu se vší vážností, třeba i zcela nevážně.
Možná jsem tím údolím Ostravice v Beskydech jako malá projela vlakem, později autobusem. Tedy spíš určitě, protože si pamatuji, že jsme jezdívali na Mezivodí na borůvky. Později pak už autem na Staré Hamry, hlavně na Velký a na Lojkaščanku. Když jsem celé roky bydlela nejprve v Kunčičkách u Bašky, pak na panelákovém sídlišti s atraktivním jménem Riviéra ve Frýdku - Místku, vždycky jsem z okna viděla hory. Chodili jsme po horách odjakživa, brácha byl skaut, takže jsme i s jejich oddílem byli na nejedné akci. Dodnes si pamatuji, jak jsem asi jako pětiletá brečela na táboře někde pod Lysou horou, protože jsem měla sníst hřibovou polévku a tu já nerada. Z oken bytu poutala moji pozornost především Lysá a ještě více asi Smrk, který jsem měla spojený s hrdinným zimním tábořením v sedle. Já jsem tam sice nenocovala, nicméně jsem tam byla „na návštěvě“ za Beskydskými vlky, kteří už tehdy nebyli skauty, ale za totality se stali TOMíky. 