Jsem už v Ostravě domestikované Valašisko, rozuměj ochočené, ale do svého rodného koutu se stále vracím. Jsem prostě odkojený řekou Bečvou, čerstvým mlékem od kravek sousedů z Hořanska a později i slivovicí z palírny u Matušů v mém Hovězí.
A do Velkých Karlovic je to už jen co by kamenem Ludvík Daněk nebo Tonek Bitala dohodili. Je jen málo tak malebných vesnic, rozlohou jedna z největších obcí u nás. Dávní horalé ji umístili na území přes osmdesát kilometrů čtverečních mezi sršatými smrkovými a dubovými horami Beskyd a Javorníků, kolem pramenů řeky Bečvy, kde je k oblakům tak blízko, že málem stačí jen natáhnout ruce...
Valašská vesnice na pomezí Moravy a Slovenska je známá též svým Olympem bohů, jak se tady odjakživa říká kopci Soláň, na němž se během posledních dvou století vystřídala spousta skvělých umělců.
Na Soláni - Čartáku se inspirovali hudební géniové Leoš Janáček a Vítězslav Novák, žila tady spisovatelka Marie Podešvová, svůj druhý domov si na Soláni dočasně našla i folklórní zpěvačka Jarmila Šuláková. Nezapomenutelnou se stane zdejší učitelka a sběratelka lidových pověstí Helena Mičkalová...
Vyprávěla mi též o záhubenčati...
"Robky okopávaly zemňáky a vtém to uslyšély... Co to edém móže byť? Dyť to plače jako děcko!... Naráz nic, ani nitka, ani hlásku. To nění edem tak... Bylo to záhubenča... Poslali Hanču druhý deň kupiť košulku a pantličku, položili to večér do okna. Ráno tam nebylo nic a záhubenča sa už neozvalo... "
Snad nejvíc si fotogenickou scenérii kopců se smrkovými kšticemi i strmých stráněmi oblíbili malíři. Napřed to byl Josef Kobzáň s Antonínem Strnadlem, Janem Hrnčárkem a Antonínem Schneiderkou, k nim se přidal Karel Hofman, František Podešva a Ilja Hartinger.
Co jméno, to pojem v českém výtvarném umění. Dokonalí profesionálové, jimž vzorně sekundovali a dodnes s nimi drží basu i lidoví kumštýři.
Michal Žitník, který jako umělecký tesař vytvořil a znovu postavil nejmíň polovinu z dřevěných plastik a staveb rožnovského skanzenu, Josef Stoklasa a Jan Petřek, jejichž řezbářské práce zastupovaly naši republiku na nejedné světové výstavě. A to ještě nebyla řeč o místních papučářích, krpčářích a šindelářích či tvůrcích Betlémů ze dřeva nebo bavlněné přízy.
Velké Karlovice proslavily také četné sportovní úspěchy. Zdejší žokejové a jezdci mají svoji koňskou ikonu - překážkového koně Valencia, který nedávno dodýchal ve věku nedožitých jedenatřiceti roků. Byl vlastně svými vítězstvími duchovním otcem názvu současné Dostihové stáje Valencio. Jeho následovníci už zvítězili pod vedením trenérské dvojice František a Radek Holčákovi mimo jiné šestkrát v nejobtížnějším překážkovém dostihu starého kontinentu Velké pardubické steaplechasse, když nejlíp ze všech zvládli Taxisům příkop.
Šéfem místního rekreačního centra je Svaťa Galík, bronzový medailista z mistrovství Evropy v orientačním běhu.
Každý rok se v letní i zimní sezoně počet zhruba tří tisíc obyvatel obce rozroste asi na trojnásobek, když se naplní skoro třicet rekreačních středisek a lyžařských chat. To pak lidé teprve ocení poezii Velkých Karlovic.
Stačí jimi procházet a uvědomovat si jejich lyrické názvy - Soláň, Čarták, Machůzky, Jezerné, Miloňov, Podťaté, Ztracenec, Leskové či Rybjanky a Bukorýšky, Medvědí, Tísňavy, Lopušná, Šlahůrka nebo Benešky...
A když se Karlovjané sejdou ve zdejším Karlovském muzeu, v průzračném ovzduší plném pryskyřičně-trnkové vůně, nechybí ani cimbál a pravá valašská slivovice, u níž se nejlíp zpívá tradiční song, proč sú Valaši jedna rodina a strýc Matalík jejich kapelník...
...a že na Jasénce při potůčku „pijů“ chlapci konkurenční borovičku...
dřevěných plastik a staveb rožnovského skanzenu, Josef Stoklasa a Jan Petřek, jejichž řezbářské práce zastupovaly naši republiku na nejedné světové výstavě. A to ještě nebyla řeč o místních papučářích, krpčářích a šindelářích či tvůrcích Betlémů ze dřeva nebo bavlněné přízy.