Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Jsou to vzpomínky na příhody, které jsem prožívala a prožívám s malým Vietnámkem Taiem, jehož doučuji češtinu. Já moje vyprávění nazývám "taioviny"…
Tai a „hulváti“
Protože diktáty Tai píše už obstojně, někdy i velmi dobře, rozhodla jsem se, že uděláme něco s jeho samostatným vyjadřováním a s koncovkami podstatných jmen, které Tai ještě pořád „sází“, jak ho zrovna napadne.
A tak dostává malé domácí úkoly: napsat tři řádky souvislého textu o tom, co ve dnech, kdy jsme se neviděli, dělal, co bylo ve škole nebo doma… I když tyto „minislohovky“ Tai píše teprve asi měsíc, musím konstatovat, že se vyjadřuje už mnohem lépe než na začátku. Avšak dnes mě svou slohovkou „nadzvedl“!
Minule jsme se domluvili, že tentokrát přijde místo čtvrtku ve středu a o půl hodiny dříve než obvykle. Jenže určená hodina pomalu uplývala, a Tai nikde. Konečně se přihnal – s desetiminutovým zpožděním.
Sotva jsem otevřela dveře, spustil: „Tá maminká je ale blll…!“Ovšem nedořekl. Zmrazila jsem ho tím nejkantorštějším pohledem a přísným hlasem povídám:
„Tak a dost! Už jsme si jednou řekli, že o mamince se bude mluvit slušně! Rozuměls?“
Tai zamračeně kývl, ale bylo vidět, že jím emoce cloumají i nadále. Nedalo mu to a vysvětloval:
„Když maminká zase zapomněla a sebrala moje kolo. Já hledál a bál, že ukradli. Pak jsem napadl a šel za maminkou do obchod. No jááásně! Bylo tam! Já zdržel a tady opozdil.“ Povídám mu na to něco ve smyslu, že zapomenout na něco může každý, a otevírám přitom Taiův sešit. Čtu a nevěřím svým očím! Tai veškeré své rozčilení na maminku, která mu už dvakrát po sobě stejným způsobem zkomplikovala život, vylil na papír! S hrůzou jsem četla nejen to, že maminka je blll…, ale i konstatování, že je úplná…no, sudokopytnice! (Abych na tom našla aspoň nějaký klad, musím napsat, že celý projev, byť napsaný v souvětích, byl bez jediné chyby, dokonce nechyběla ani jedna čárka…A na druhé straně bylo toto „dílo“ důkazem, kdy Tai úlohu psal!)
Ale teď si to Tai teprve schytal! Proprala jsem ho, že z něho na židli zbyla sotva polovička, a pohrozila mu, že vyjádří-li se ještě jednou o mamince takovým způsobem, může si hledat jinou učitelku češtiny, protože já hulváty neučím. Krčil se a ani nedutal. „Morál“ ho držel i přes celý diktát, což se projevilo i tím, že v celém diktátě neudělal ani jednu hrubou chybu.
Zato krátké a dlouhé slabiky měly tentokrát naprostou volnost. Kromě toho jsem si při diktování všimla, že Tai z neznámých důvodů začal psát u sloves záporku „ne“ zvlášť. Když jsem se ho při opravě ptala, co ho to zase napadlo, bránil se:
„Jsem to napsal dvakrát, ale jednou jsem to, když kontrolovál, slepil!“
Na konci hodiny jsem mu uložila úkol: „Za to, cos napsal o mamince, napíšeš na příště ne tři, ale šest řádků o tom, jaká je maminka doopravdy!“ Zřejmě ho to zaujalo, protože si ověřil:
„A fákt jaká je doopravdy?“ Začínám mít obavy, co se zase dočtu…
Když si Tai už oblékal bundu, najednou se na mne obrátil:
„A , paní profesorko, co je to „hulváty“ ?“
Vysvětlila jsem mu, že hulváti jsou lidé hrubí, kteří se neumějí chovat a sprostě mluví. Viditelně si oddechl a tvář se mu rozsvítila úsměvem:
„A to je dobže! To ne můj pšípad! Já k vám můžu chodit požád dál!“
A měla jsem to…
Pamětníci, vzpomínejte!