Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Jsou to vzpomínky na příhody, které jsem prožívala a prožívám s malým Vietnámkem Taiem, jehož doučuji češtinu. Já moje vyprávění nazývám "taioviny"…
Tai a smůla
Do další hodiny Tai přišel nasycený, ale zase koukal jako sůva z nudlí.
„Proč se, Tai, mračíš? Stalo se něco?“snažím se zjistit, co je příčinou málo růžové nálady tentokrát.
„Dneska den-čistá smůla!“spustí Tai. „Ráno jsem jel do školy se strýcem a bratranec. Tam, jak silnice přes vlak (rozuměj na přejezdu), pitomej vlak požád jezdil tam a zase tam. My čekali deset minutá! Pak nás ještě nějací týpci chtěli předběhnout v řada - tak zase zpoždění! Já pšiletěl do šatna-nó…ještě včás, ale už moc ne, a školník mně nadál,“ skončil rozhořčeně a potáhl. Mlčky jsem ukázala očima na krabičku s papírovými kapesníky. Poslušně si jeden vzal, mohutně se vysmrkal a pokračoval:„Ale to ne všechno smůla! My měli výtvarka a já uviděl, že mně někdo ukradl barvy, štětec a obrázek!“
„A, Tai, určitě ukradl? Není to všechno zase někde „dobře schované“ ve tvém binci?“ zapochybovala jsem o jeho tvrzení.
„Néééé!“vykulil rozhořčeně oči. „Ve výtvarka já mám všecko v požádek!“ „Žekl jsem paní profesorka, ale nenašlo,“ dodal ještě smutně.A tak jsem Taiovi poradila, aby se při hodině výtvarky nenápadně po třídě porozhlédl, jestli svoje barvy nepozná, a pustili jsme se do diktátu.
Hned při prvních větách diktátu Tai pookřál. Shodou okolností jsem mu diktovala věty s válečnou a osvobozovací tematikou. Napsal je a zaliboval si: „To mně líbí! Já rád poslouchám a čtu o válka!“ Pak se na mne podíval a vyhrkl: „Den osvobození - 8. květen 1945.“ Pochválila jsem jeho znalosti a pokračovala jsem větou už naprosto mírovou, která však obsahovala slovo „mozoly“. Jeho význam Tai neznal, a tak jsem vysvětlovala i to, že mozoly vzniknou při těžké práci, například s krumpáčem. Tai zaujatě poslouchal a pak mě uzemnil otázkou: „No a proč si nevezmou rukavice?“
„Strýčkovy dcery se odstěhovaly z Břeclavi do Bratislavy,“ diktuji další větu. Tai zřejmě ještě bádá nad mozoly, protože v jeho podání věta začíná takto: Strýčkovi dcery… Dokončuji diktát a dávám Taiovi čas na kontrolu. Upozorňuji ho: „Čti pozorně, zase jsou tam zbytečné chyby!“ Tai dočte, podá mi sešit a já vidím, že dvě chyby našel, ale strýčkovy dcery zůstaly měkké. Ukazuji mu to a on okamžitě reaguje: „Jé, chybá! Mozek měl dovolená!“
Loučíme se, Tai si obléká bundu a najednou povídá: „Dnes jsem naštval! Jeden týpek o přestávce otravovál. Říkal jsem mu: „Dej pokoj!“ Nedal, tak dostal přes tla…“ Zarazil se, mrkl po mně, a než jsem stačila zareagovat, dokončil: „…přes ústu!“
Pamětníci, vzpomínejte!