ŠUPLÍK PLNÝ POHLEDNIC
Hrad ukrytý na Českomoravské vrchovině
V mém šuplíku pohlednic je mnoho hezkých pohledů. Na přání paní Růženy jsem ho vytáhla a hledala v něm pohlednici hradu Pernštejn. A co se mi vybavilo, při pohledu na majestátní hrad, ukrytý na Českomoravské vrchovině si můžete přečíst...
Hrad Pernštejn
Tento mohutný hrad s gotickým jádrem je snad nejhezčí z našich zachovalých
hradů ze středověku. Je opravdu zázrak, že si zachoval svou původní podobu tak, jak ho dostavěli v první polovině 16. století Pernštejnové. Z historie hradu se zachovalo jen málo. S určitostí se může tvrdit, že hrad byl postaven ve 13.století. Slavná doba hradu byla ke konci 14. a na počátku 15.století. V tuto dobu došlo po smrti markraběte Jana Jindřicha k vleklým sporům mezi jeho syny, Joštem a Prokopem.V tuto dobu v čele rodu stál Vilém I, který přál Joštovi. V 15.až 17.století význam hradu vrcholil - stal se centrem rozsáhlého panství. V tuto dobu se hrad také přestavoval. Přibyl nový opevňovací systém, okolo byly vyhloubeny příkopy a vznikly hradby s novými věžemi. Tehdy vznikla i čtyřhranná věž, která je pro hrad typická. Další úpravy hradu provedl Vilém II, který nechal hrad rozšířit o representační sály. I když on sám bydlel v Pardubicích. Koncem 16. a začátkem 17. století se zde vystřídalo několik majitelů. V 18.století vlastnil hrad rod Stockhammerů. Hrad jako takový se neměnil, dělaly se jen vnitřní úpravy. Posledními majiteli byl rod Mitrovských z Nemyšle. Za jejich panství se zde zřídila knihovna, která obsahovala knihy ze zrušených klášterů. Původní podoba hradu ze 13. století se nezachovala.
Ale i k tomuto hradu se váže zajímavá pověst.
V době, kdy se započalo se stavbou hradu, stala se zde zvláštní věc. Jednoho dne přišel po cestě ke stavbě poutník, který se opíral o suchou větev. Poutník se velice divil, že staví hrad
právě na tak strmé skále. Nechtěl věřit tomu, že hrad tam vůbec někdy bude stát. Nenechal se od nikoho přesvědčit. Zabodl svou suchou větev do země a řekl, že uvěří, až tato suchá
větev, která ho doprovázela na cestách, se zazelená. Poutník odešel a více se neobjevil. Ale, světe div se, větev zakrátko opravdu vyhnala zelené výhonky. A tak jak rostl hrad, rostla i větev. Když hrad dostavěli, z větve byl krásný, košatý tis. A tento tis prý byl spojen s osudem hradu. Jakmile jedna z větví tisu začala usychat, věděli hradní páni, že je potřeba na hradě
něco opravit. Naposledy k takovému úkazu došlo nedávno.Z památného tisu se ulomila jedna větev a za pár týdnů, 15.dubna 2005 vyhořela část kamenné pevnosti. Třípatrová budova
vyhořela, zůstaly jen obvodové zdi.. Byla to bývalá sýpka, kde byl umístěn depozitář. Historická budova se měla rekonstruovat. Potíže byly při hašení požáru, voda se vozila v cisternách na první nádvoří hradu z nedaleké obce Nedvědice. A hasiči museli spojit skoro půl kilometrů hadic, aby vodu dostali na třetí nádvoří k ohni. Tady se trochu vymstila nedobytnost hradu.
I hrad Pernštejn má svou bílou paní
Ta prý bloudí po hradu už dlouhá století. Tehdy na hradě žil Žibřid se svou dcerou. Tehdy byl hrad obléhán. Jedna pověst tvrdí, že to bylo polské vojsko, jiná, že to byli moravští pánové. Dcera hradního pána Žibřida byla statečnější, než kterýkoliv muž. Bojovala na hradbách, střílela lukem jako každý jiný obránce. Po mnoha dnech obléhání prý došlo k dohodě mezi Žibřidem a oblehateli. Obránci opustili hradby, jenom dcera Žibřida bojovala dál. Za to, že neposlechla ji otec proklel a vlastnoručně probodl mečem. Později svého činu litoval a nechal ji slavnostně pohřbít v kryptě hradní kaple. Zakrátko se chodbami začal procházet její přízrak.
Zmizel až po vymření rodu Pernštejnů.
Jiná pověst ale říká, že bílá paní na Pernštejně je mladá hradní komorná Eliška. Ta byla nadmíru parádivé stvoření a neustále se parádila, prohlížela v zrcadle a své povinnosti zanedbávala. Zašla až tak daleko, že i na mše svaté do hradní kaple zapomněla přijít. Jednoho nedělního rána si všiml starý mnich, že Eliška zase chybí na mši a šel ji hledat. Našel ji, jako obvykle - u zrcadla. Když jí začal vyčítat, že zmeškala začátek mše, služka se na něj dost hrubě obořila. To starého mnicha rozhněvalo natolik, že ji proklel. A tak od těch dob bloudí chodbami jako bílá paní. A zrcadlo, před kterým Eliška strávila tolik času je prý také prokleté. Když se do něj nějaká dívka, nebo žena podívá, do roka ztratí svou krásu. Jestli to platí i na muže, to není známo. Ale, mnoho návštěvnic neriskuje (zrcadlo při tom jen zkresluje) a raději se při prohlídce dívají na druhou stranu, na holou zeď. Jistota je jistota!
No a ještě jedna pověst o bílé paní z Pernštejna. Ta pochází z té nejstarší historie hradu. Tehdy byla vyslána panna Adléta z Pernštejna na hrad Veveří. Zde se zamilovala a otěhotněla. Doloženo to tedy není. A protože v tu dobu to byla velká hanba, snažila se to zatajit a všelijak zapřít. Měla prý pronést přísahu:"Pane Bože, jestliže já jsem břichatá, bodejžť bych se hned propadla". Což se jí také okamžitě vyplnilo. A od té doby prý straší, ale ne na hradě Veveří, nýbrž doma, na Pernštejně. Asi si i po smrti řekla, že doma je doma.
A upozornění na závěr: potkáte-li ji v bílém šatě, přináší to štěstí v podobě nového potomka. Pokud je ale černě oblečená, znamená to smrt.
A nakonec ještě jedno: v jednom z výklenků leží kámen s podivným nápisem. Tomu je lépe se opravdu vyhnout a nesahat na něj. Pověst tvrdí, že kdo si na kámen sáhne, do roka zemře!
Olga Kotačka
O prezentaci zpracovanou v Power Pointu si napište zde
