Jednou, ještě když jsem chodila do školy, přišla jsem domů a na stole ležely tři pohlednice, dvě lícem a jedna rubem nahoru. Na té rubové byl rukou maminky napsaný vzkaz: „Kup chleba a přikládej peníze dodej svoje já nemám drobné.“ Šla jsem tedy přiložit a skočila do sámošky pro chleba, byla jsem dobře vychovaná dívka. Až teprve, když se maminka vrátila, dostalo se pohlednicím náležité pozornosti.
„Tak co jim říkáš?“, ptala se maminka už ode dveří.
„A komu jako?“
„No těm pohlednicím, přeci.“
„No jo, pěkné.“
„Pěkné? Jen pěkné? Holka to je Šetelík! ŠE-TE-LÍK!“ artikulovala maminka s důrazem na každou slabiku, jako kdybych byla nedoslýchavá nebo mentálně opožděná.
„Podívej, nad Prahou opravdu zapadá slunce, u Národního opravdu prší a je mokrý chodník, a z Karlova mostu sálá horko! Pan Šetelík je „PAN“ malíř! Je to uznávaný akademik a „TOHLE!“ jsou jedinečné akvarely, jsou to mistrovsky vystižené imprese!“ Maminčino nadšení nebralo konce a bylo tak upřímné, že mě nakazilo. Ano jsou pěkné, snažila jsem si je představit jako velké obrazy. Opravdu nemají chybu.
„Máš pravdu mami, jsou krásné, ale proč jsi na tu jednu pohlednici napsala ten vzkaz? Vždyť jsi jí zkazila!“
„Ale to máš jedno“, ležérně odpověděla maminka, vždyť je to jen kus papíru a na něco jsem to napsat musela. Papír jako papír, je to fuk“. Lehkost, s jakou maminka procházela životem, mě nikdy nepřestávala udivovat.
Jednou, ještě když jsem chodila do školy, přišla jsem domů a na stole ležely tři pohlednice, dvě lícem a jedna rubem nahoru. Na té rubové byl rukou maminky napsaný vzkaz: „Kup chleba a přikládej peníze dodej svoje já nemám drobné.“ Šla jsem tedy přiložit a skočila do sámošky pro chleba, byla jsem dobře vychovaná dívka. Až teprve, když se maminka vrátila, dostalo se pohlednicím náležité pozornosti.
