Ukázku z knihy Pavla Landovského „Soukromá vzpoura“ vybral Václav Židek.
(Z rozhovoru Karla Hvížďaly s Pavlem Landovským)
Tento rozhovor začal od žen, tak bychom ho mohli zase na stejné téma ukončit. Slíbil jsi mi historku, jak jsi ordinoval jako ženský lékař...
To bylo v roce 1958, byl jsem druhým rokem na vojně a na střelbách v Levoči jsem dostal dvacet ostrejch, které mne pochopitelně nenechali odsedět v Levoči, protože tam se muselo zařezávat. Šel jsem to odsedět až po návratu do kasáren ve Starý Boleslavi, protože tam jsme patřili posádkou. Když sedíš ve vězení jako mazák, tak to je pohoda, to už jseš se vším obeznámenej, víš, jak to chodí. Ráno si vezmeš koště, vypadneš z kriminálu, jdeš do kuchyně, sedneš si mezi kotle, pojídáš kotlety, pak jdeš do biografu, samozřejmě stále s koštětem a pořád simuluješ práci. Večer si hezky lehneš, ve věznici je vysazovací mříž, když máš rande, jdeš ven, vězňové tě zatlučou. Byl to bohovskej život. Já sedím, kroutím už patnáctej den a je takový to nádherný nedělní odpoledne, horko, vylézt ven je hřích, u postele jsem měl lavor řízků, protože jak známo na vojně jsou vždycky v neděli řízky, většina vojáků uteče, nejsou čili kdo musí ty řízky zlikvidovat: služba a vězňové. Teď už jsem měl takovejch deset řízků v sobě, válím se na kavalci, v chládku, basičku piva pod postelí, klíč od vězení v kapse, zamknul jsem se zevnitř, aby mě nerušili, nic se nedělo, větvička se nepohnula, byl takovej hustej vzduch, v kterým už ani mouchy nelítají, četl jsem si rodokaps a najednou buch, buch na vězení na nemožný řvaní: „Jseš tam?“ Naštvanej odpovídám: „Jsem, ale nepřijímám, trávím, vykouřím si ještě cigárko a jdu spinkat. „Ale neblbni,“ škemral hlas za dveřma. „O co jde?“ ptám se. Po hlase jsem poznal, že je to mladší lékař pluku, kterej dál prosil: „Neblbni přece, Lanďáku, já mám rande v Boleslavi ve tři, vem si bílej plášť a sedni si na marodku. Nic nebude, to ti zaručuji. Je neděle, jde spíš o to, aby někdo seděl u telefonu. Na marodce jsou dva cikáni, hrajou tam ovčinec, jinak je stav nula.“
„Nepřemlouvej mne, já jsem přežranej, já nikam nejdu,“ hartusil jsem. Nakonec jsem se nechal přemluvit, zvednul jsem se, přes ten vězeňský mundur jsem si vzal bílej plášť a sednul jsem si do ordinace. Už to nebylo vono. Cikáni se hádali, otravovali, ale musel jsem to pro kamaráda udělat. Sedím a neuplyne ani půl hodiny a slyším, jak se blíží auto. Okolo vedla jen silnice, která končila v kasárnách, bylo jasný, že to auto nikam nemůže. Byla to skříňovka, V3S, projela vrátnicí a zastavila asi sto metrů od štábní budovy, z toho auta vyskočil mladej fešnej poručík oblečenej do černejch holínek a bílý košile, otevřel vzádu skříňovku a z ní vylezlo asi dvacet vojand, dvacetiletejch. Seřadily se, to už jsem začal být nervózní, říkám si: co, odkaď, proč a začal rotovat po marodce. Holky pochodovaly, poručík šel před nima s krabicí od bot a mašírovaly směrem ke mně. Zahnal jsem simulanty, upnul jsem si bílej plášť ke krku a v tom vešel poručík, hodil mně to i s hlášením, podal mi krabici a řekl: „Soudruhu doktore, vypukla dysenterie, vy jste nejbližší marodka, proveďte výtěr.“ Teď to ve mně hrklo, vteřinu jsem váhal, ale pak jsem si vzpomněl, a to je taky jediný, co jsem věděl, že doktoři si před každým výkonem důkladně mejou ruce. Šel jsem k vodovodu a začal jsem neuvěřitelně důkladně ty ruce mejt, abych získal čas. Celou dobu jsem přitom mytí myslel, jak se z toho vykroutit nebo jsem doufal, že se něco stane, že přijde válka a já toho budu ušetřen. Ale houbeles, ruce umytý na kost, tak jsem se obrátil na poručíka, ten pochopil a odešel. Já v ordinaci zůstal sám s tajemnou krabicí. Uvnitř bylo dvacet zkumavek, v každé zkumavce špunt s dírou a na tom špuntu špejle s vatou a na tý zkumavce stálo jméno. Bylo tak jednoduchý, že i já gynekolog amatét to pochopil. Pořižoval jsem se a zařval jsem: Kučerovááá! Všechno probíhalo jako na drátkách, jen jednou jsem se netrefil, tou špejlí jsem jednu vojandu nabodl vedle a ona jak byla v předkolonu, vyrazila vpřed jak klisna po startu. Prostě těch dvacet holek jsem v deseti minut odbavil, podepsal protokol jménem toho lékaře, poručík mi zasalutoval, odjel a já si dodneška říkám, kdyby těch dvacet holek vědělo, kdo se jim tenkrát rejpal špejlami v zadnicích, tak z toho mají šok dodneška. Ten doktor se vrátil až v noci, napařennej a já mezitím vychladl, takže jsem ho ani moc nezbil, jak jsem si sliboval.
Děkuji za rozhovor.
Já tobě taky, za pohostinství, trpělivost, silný nervy, a hlavně mi odpusť všechny příkoří, návaly vzteku a nactiutrhání.
A co myslíš, jaká reakce bude na tuhle knihu doma? Myslím ta oficiální... Už vidím, jak se bude říkat to, co se mně říkalo celej život: Pane Landovský, my jsme si mysleli, že by jste se mohl vrátit, ale tímhle jste si definitivně zavřel dveře, to musíte chápat. A já to chápu, jenže mě zajímá, kdy oni začnou chápat mě, kdy pochopěj, že já některý věci dělat musím a že bez nich bych to nebyl já. Pokud oni nebudou mít zájem o celý lidi a jen na míru přitesaný panáky, kteří na důkaz své loajality si předem vypíchnou oči, uříznou ruce nebo přestanou psát o tom, o čem psát chtěj a musej, tak tam stejně nemám co dělat! Ale abychom se nedivili. Věci jsou v pohybu a partyzáni novýho myšlení podnikají různé akce. Třeba nám ukradnou tenhle text, odtelefonují ho do Prahy a ta kniha vyjde dřív v nakladatelství Albatros než tady.
A proč zrovna v Albatrosu?
Protože jsi tam dělal, a protože to je dětské nakladatelství. Aby si toho dospělí nevšimli! Jo, ještě jsem chtěl říct..., ale to až příště.
Pavel Landovský s Karlem Hvížďalou
Listopad 1987 – červenec 1988
Bonn a Vídeň
* * *
Anotační foto: Jiří Wagner
Fotografie httpswww.kinobox.cz