Snad každému z nás se v životě stalo něco neuvěřitelného, kdy nebyl a není do dnešních dnů schopen si vyjasnit příčiny té záhady, která ho potkala. Zpravidla si záhadu různých nepochopitelných zázraků zdůvodníme jednoduchým konstatováním, že tady na zemi jsou bohužel věci, které jsou mezi nebem a zemí na které svým rozumem nestačíme a snad nebudeme nikdy stačit. Rozhodně tyto příběhy jsou víc než zajímavé a zcela jistě zaujmou mnoho čtenářů. Proto jsme se rozhodli vás, čtenáře magazínu SeniorTip, požádat o jejich písemné zpracování a zaslání naší redakci. Jak často budou vaše příspěvky vycházet bude záležet jen na vás jak pilně budete vzpomínat a psát.
Těšíme se na vaše příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz . Nemáte-li autorské vlohy nevadí, vaše texty redakčně upravíme tak, aby byly čtivé případně je doplníme obrázky. Jinak nás a samozřejmě i autory potěší, když napíšete za článek komentář jak se vám příspěvek líbil či inspiroval.
Dalším spoluautorem dnešního příspěvku je již nežijící malíř Zdeněk Hajný, se kterým jsem měl před 16 lety tu čest nahrát zajímavý rozhovor. Z celého rozhovoru jsem vybral odpovědi na mé tři otázky, o kterých si myslím, že by mohly čtenáře zajímat.
* * *
Jak to viděl Zdeněk Hajný Některé obrazy z cyklu „Písní kosmických“, například Daidalos XXI., připomínají pocity člověka, které vizuálně prožívá při klinické smrti, což někteří lidé, kteří tuto smrt přežili, podobně popisují. Vědci tento výjev přisuzují počínajícímu odkysličování mozku. Jaký je na to, pane Hajný, váš názor?
V roce 1974 bylo pro mne velké překvapení, když mne na jedné mé výstavě oslovili lékaři anesteziologové z Košic a Bratislavy, kteří mi sdělili v té době věc mně úplně neznámou. Totiž že u jejich pacientů prošlých klinickou smrtí se objevily vize velmi podobné mým obrazovým symbolům.
Tehdy ještě kniha doktora Moodyho „Život po životě“ nevyšla, ani v zahraničí. Respektive začala vycházet v Americe, ale zdaleka ne v České republice. Slíbili mi, že pošlou nějaké výňatky nebo rešerši zpráv, které Dr. Moody tehdy zjišťoval a mne až zamrazilo, že skutečně se to velice podobá mým záznamům.
Nemohl jsem to tudíž dělat vědomě a vytvořit něco senzacechtivého, co se podobá jevům, kdy se u lidí zastaví srdce a dojde k klinické smrti. Dílo vzniklo naprosto spontánně, bez jakýchkoliv literárních vizí nebo představ psychologických – o to víc mne to potom překvapilo.
Přišli za mnou lidé, kteří natáčeli televizní pořady o životě po životě. Abych byl konkrétní, byla to režisérka paní Alena Činčerová, která se objevila se štábem České televize. V té době natáčela zajímavý program „Jak se žije život po životě“ a přišla ke mně s lidmi, kteří ty vidiny nebo vize blízké smrti měli. Jedna paní dovedla v galerii paní režisérku k obrazu Daidalos XXI., o kterém jste sám před chvílí mluvil.
Jak se na to dívám? Je to jedna z těch tak zvaných genetických záhad, které nás doprovází životem a které jsou mimo naše běžné racionální vysvětlení a chápání. Vysvětlovat to pouze chemizmem mozku nebo chemicky neuropsychickými procesy v důsledku změn kyslíku nebo kysličníku uhličitého a metabolických projevů by bylo velice zjednodušující. Jistě, že to má nějaké chemické příčiny, ale ne jako primární ale sekundární. To primární leží v oblasti duchovní, v oblasti která není měřitelná a která je zcela objektivně pochopitelná.
Mnozí lidé, kteří byli ve stádiu klinické smrti, se odpoutali od svého těla. Byla popsána řada dokumentovaných příhod, a to je pro mne nejzajímavější, kdy tito lidé po oživení šli do míst, která pozorovali, když se jejich duše vznášela. Ta místa běžně nebylo vidět, nikdy tam nebyli a viděli předměty, které nebyly z jejich pokoje a lůžka pozorovatelné.
Je to fenomén, který nesporně existuje a existoval od nepaměti, pouze nebyl zaznamenán. Je určitě záležitostí něčeho, co je mimo naše vědomí a mimo náš vnitřní svět, jako dimenze, v níž žijeme a která se objevuje, souvisí se sny i s vizemi dokladujícími vědomí těchto skutečností. Kdysi, již před několika lety, jsem někde četl, že na jednu z vašich výstav přišli dva nevidomí a dokázali stát okouzleni dlouhý čas před vašimi obrazy a vnímali je vnitřním zrakem.
Bylo to v roce 1992 na Esoterickém festivalu v Bratislavě, kde mne ředitelka slovenského Akvamarínu, paní doktorka Bruenová oslovila, abych učinil vystoupení o zdrojích tvořivosti, ale nejenom to, abych tam i vystavil své obrazy. Podobných esoterických festivalů setkání bylo realizováno více a právě to první mělo svou výjimečnost, na kterou se ptáte. Bylo to pro mne, poprvé z mé zkušenosti, velice překvapující zjištění, kdy jsem se setkal se dvěma lidmi manželi ve věku asi třiceti let, kteří chodili kolem panelů s mými vystavenými obrázky, drželi se za ruce a k velkému překvapení našemu a všech přítomných lidí, byli schopni identifikovat, jak ty obrazy ve smyslu výtvarného vyjádření vypadají. Oni se rukama zastavovali u jednotlivých obrazů. Ne že by je přikládali na obrazy, pak by tam mohli nahmatat reliéf, ze kterého by ho odečítali. Ze vzdálenosti deseti až patnácti centimetrů se orientovali tak, že mi popisovali: Tady je něco jako kopec, tady je něco jako brána, torzo nějakých poutníků nebo postav. Z levé strany je letící symbol, vypadá na motýla a nebo anděla, ta barevnost je do modra. Byl to naprosto přesný popis obrazu. Já jsem samozřejmě neprojevil nedůvěru vůči nim a jejich interpretaci, ale pak jsem se pro jistotu zeptal těch, co je doprovázeli, zda-li je to skutečně u nich absolutní slepota. Byl jsem ujištěn, že ano. Měli nasazené černé brýle takže nemohli vidět světlo, stín, to bylo absolutní. Ne, že bych chtěl experimentovat s těmito mimořádnými dary vidění, ale utvrdilo mne to v poznání, že existuje jiná rovina komunikace než jenom ta smyslová, že ta nadosobní, mimosmyslová percepce tu může fungovat. To byl fenomén, ke kterému se později přidružily další podobné neobvyklé zážitky i podobných druhů reflexe u dětí nevidomých, které chodí k nám do galerie. Některé jsou dokonce i neslyšící a přesto vnímají atmosféru těmito způsoby komunikace, která se projevuje změnou výrazu tváře, eliminací epileptických záchvatů, kdy na tvářičce dítěte se objeví naprostá uvolněnost, klid, úsměv a to i u tak těžce postižených dětí, kde jsou kombinované fyzické i mentální vady. A to je zase důkaz jevů, které přesahují naše racionálně smyslové způsoby uchopování skutečností.
Tím jste mi vlastně nechtěně přihrál na mou další otázku. Mají vaše obrazy léčitelskou moc?
To je velice choulostivé téma. Dalo by se to říci tak: Hudba tě vyléčí, přečti si knihu a ono dojde ke změně tvého náhledu na život, podívej se na obraz a zbavíš se rakoviny, přilož si obrázek na inkriminované místo a budeš mít po potížích. Já bych se chtěl jednoznačně bránit těmto zjednodušeným náhledům, které říkají, kup si, je to jako odpustek, zaplatíš za to, přiložíš si to, poslechneš si hudbu a uleví se ti. Já si myslím, že v omto pojetí jde o šarlatánství. Je to naprosto nesvědomité, slibovat, na co nemám právo. To ovšem neznamená, že by tato díla neměla sílu a schopnost takto působit. Ale to je jiná stránka věci. Já si dovolím uvést příklad; z dětství si vzpomínám na knihy nebo druhy četby, které na mne působily nesmírně silně. Jako příklad bych uvedl Remarquovy "Tři kamarády". Byl jsem tak hluboce dojat, že jsem podlehl pláči a cítil jsem, že se se mnou něco stalo. Najednou jsem věděl, jak se mám chovat k těm, co potřebují pomoc krátka probudil se cit v určitém reagování na okolí. Totéž je, myslím, i u poslechu hudby. Jsou skladby, které mne stále dojímají, ne jenom zklidňují ale i vnitřně cítím své zkvalitnění. Něco podobného je i u obrazů, tak jako na druhé straně existují dopady negativní, když si vezmeme díla, kde jde o destrukci. Do některého díla jsou vloženy kódy, jejichž smyslem je, řekl bych, až satanické působení na člověka ve smyslu zmaru života, jeho patologizace. Setkal jsem se s případy, kdy přátelé, lékaři psychologové potvrdili, že došlo ke vzniku onkologických problémů na základě působení velice negativních destruktivních obrazů. Ale abych řekl, zdali obrazy léčí nebo ne, tak myslím, že jistě ano. Léčí v tom smyslu, že je v nich jistý kód jako u knih, hudby, u soch, ale musí to být zřejmě artefakty, které jsou již předem, nejen esteticky ale i lidsky, utvářeny s pocitem vnitřně autorsky pozitivním ohledně základních lidských kvalit člověka.
Ema Hajná: V ateliéru galerie Cesty ke světlu – vpravo Zdeněk Hajný
Václav Židek
Čtenářům, které bude zajímat celý rozhovor, stačí si kliknout ZDE
Pochopil jsem, že já nejsem světlo ani jeho zdroj .
Ale světlo – pravda, porozumění, poznání – tu je a na mnoha tmavých místech zasvítí,
jedině když je tam odrazím.
Já jsem úlomek zrcadla, jehož tvar a celé provedení neznám.
Nicméně s tím co mám, mohu odrážet světlo na tmavá místa tohoto světla
– na tmavá místa v lidských srdcích – a něco v některých lidech změnit…
To je můj smysl života. Ze slavnostního otevření galerie Cesty ke světlu Robertem Fulghumem, květen 1994 * * *
Obrazy: Pronikání II., Daidalos XXI, Sluneční brána, Jezírko naděje 1987
Ema Hajná: V atelieru galerie Cesty ke světlu na pravé straně Zdeněk Hajný
Snad každému z nás se v životě stalo něco neuvěřitelného, kdy nebyl a není do dnešních dnů schopen si vyjasnit příčiny té záhady, která ho potkala. Zpravidla si záhadu různých nepochopitelných zázraků zdůvodníme jednoduchým konstatováním, že tady na zemi jsou bohužel věci, které jsou mezi nebem a zemí na které svým rozumem nestačíme a snad nebudeme nikdy stačit. Rozhodně tyto příběhy jsou víc než zajímavé a zcela jistě zaujmou mnoho čtenářů. Proto jsme se rozhodli vás, čtenáře magazínu SeniorTip, požádat o jejich písemné zpracování a zaslání naší redakci. Jak často budou vaše příspěvky vycházet bude záležet jen na vás jak pilně budete vzpomínat a psát.
Tím jste mi vlastně nechtěně přihrál na mou další otázku. Mají vaše obrazy léčitelskou moc?
