Můj strýc René a jeho pejsek Punťa
Časopis PUNŤA (PUNŤOVY PŘÍHODY) vycházel v letech 1935-1942 (v letech 1940-42 vycházely souběžně PUNŤOVY PŘÍHODY). Od roku 1936 vycházel časopis PUNŤA jako měsíčník.
Olga Bezděková – PO STOPÁCH KRESLENÝCH SERIÁLŮ (1.DÍL) – strana 91-92: „To, co pro děti znamená ĆTYŘLÍSTEK, to pro jejich prababičky znamenal časopis PUNŤA. Kresleným hrdinou, po kterém byl pojmenovaný, byl bílý kulatý psík, který chodil po dvou a žil ve svém specifickém světě, zarámovaném do blízkosti dětí. Poprvé se objevil na stránkách dětské přílohy časopisu LIST PANÍ A DÍVEK (Rodina, nakladatelská a.s.) kreslený René Klapačem (1934).
Blanka Svačinová, která PUNŤU doprovázela verši, o kreslíři později napsala: Před více než padesáti lety žil v Praze na Starém Městě malíř René Klapač. Strávil několik let ve Francii, kde se pokoušel vniknout do tajů kresleného filmu. Učarovalo mu umění Walta Disneye. Chtěl se také pokusit oživit kreslené postavičky, které by byly blízké našim dětem. Z Paříže si přivezl malého bílého chundelatého pejska, pinče, kterému dal jméno Punťa. Punťa byl veselé, hravé štěně a jeho pán často se zalíbením pozoroval jeho skotačení. A protože neměl fotografický aparát ani filmovou kameru, začal Punťu kreslit. Jenže kreslený film u nás nebyl ještě na světě, a tak se dostal Punťa na stránky časopisu…
LIST NAŠICH DĚTÍ, jak se příloha jmenovala, zaujímal skutečně jeden list a PUNŤOVY PŘÍHODY pokrývaly dvanácti obrázky půl stránky. Zpočátku byly obrázky doplněny textem, později veršem z pera M.Voříškové. Stručné výstižné názvy starších PUNŤOVÝCH PŘÍHOD bývaly později zveršované a vystihovaly pointu příběhu.
Článek ve „Starých dětských časopisech“ mne inspiroval zalovit v mých vzpomínkách na mého strýce Reného Klapače z časů mého mládí. V jednom z pavlačových domů na Starém městě v Melantrichově ulici číslo patnáct bydlela má teta, která byla sestrou mé babičky a matkou mého strýce Reného Klapače. Měla dvě děti a její manžel byl pánský krejčí. Obě děti před druhou světovou válkou žily ve Francii, kde René jako mladý muž se snažil proniknout do tajů kresleného filmu. Když se vrátil do Prahy, tak se stal duchovním otcem kresleného Punti, který získal dětská srdce a stal se žádaným a velmi populárním. K jeho kresbám ho inspiroval jeho pejsek, kterého si přivezl z Francie.
Výtvarník René pak někdy těsně po konci války v roce 1948 emigroval do USA. Se strýčkem jsem se sešel jenom dvakrát, když po letech přiletěl z Ameriky za svou maminkou. Pak už jsem se s ním nikdy neviděl. Teta zemřela a on už neměl proč do Prahy jezdit. Je škoda a já do dneska lituji, že jsem tenkrát o něm více nepátral - no zkrátka byl jsem tenkrát ještě nezkušený mladíček a nepovažoval jsem to pro mne za zajímavé. René měl překrásnou sestru, jak se jmenovala už nevím, jen si pamatuji její foto - byla to krásná žena - hrála v několika ve filmech a zůstala do konce života ve Francii.
Ještě za života tety Klapačové jsem poznal její nejlepší kamarádku jistou paní Stejskalovou, která mne po smrti tety "adoptovala" a stala se tak mojí tetou. Ta moje nová teta měla dva syny a ti po převratu v roce 1948 uletěli jako piloti na Západ a to mne tenkrát jako mladého a zarytého antikomunistu fascinovalo. Oba byli s Reném Klapačem velcí přátelé a to obě ženy po útěků jejich synů spojovalo.
Rád jsem se stal paní Stejskalové jejím "adoptivním synovcem". Jak ten úlet provedli, už přesně nevím. Co si ale dobře pamatuji, byla šikana senohrabských příslušníků Veřejné bezpečnosti, když jsem s mými kamarády co víkend jezdil na její chatu. Teta byla totiž, pro útěk svých synů stále ostře sledována a dokonce obžalována, že ve své chatě poslouchá na krystalku Londýn a Svobodnou Evropu. I přes komunistickoui demagogii v těch časech běžnou, nebyla odsouzena. Nebylo možné jí dokázat co na té kristalce vlastně poslouchá. Na svou obhajobu uvedla, že před spaním poslouchá pouze Večerníčky, které má tak ráda.
