Vzácný host
„Občas něco napíšu, občas někde něco řeknu. Žiju. Mluvím s lidmi, pozoruji, rozčiluji se. Na otázku, jak se mi daří, odpovídám jako po celý život: „Děkuji mám se výborně.“
… tak končí svou knihu „Děkuji mám se výborně“, kterou podepisoval její autor, publicista, redaktor Hlasu Ameriky a Kancléř prezidenta Václava Havla Ivan Medek v ostravském Librexu. Čekal tam na něj i kamarád z dětství, extenorista Národního divadla Antonína Dvořáka a malíř Lubomír Procházka. Viděli se spolu naposledy v mládí a setkání bylo překvapivé a srdečné. Já jsem si dovolila přerušit jejich vzájemné povídání, když došlo na téma lidem jejich věku obvyklé – na nemoci. Vlastimil Brodský říkával, že když někdo umře po sedmdesátce není jeho úmrtí předčasné. Opravil prý ho Radovan Lukavský: lepší je zemřít po osmdesátce, protože to už umírá málo lidi. Vám se v loňském roce rovněž změnilo nekonečno tím, že se postavilo, a Vy jste oslavil osmdesátku.
Já bych ty výroky doplnil: už neumírá tolik lidí kolem vás. A říká se také, že umřít v osmdesáti, to není tragedie, ale slušnost.
Mohla jsem sledovat s jakou radostí jste se objímal se svým kamarádem z mládí, mohu u vás chvíli posedět a poslouchat?
Už jste tenkrát chodili za děvčaty?
Ne, to ne, brání se oba. Nás bavila muzika a malování, a holky nás nezajímaly, aspoň mě ne, doplňuje pan Medek. Pravda jsem o dva roky mladší.
Ale my jsme byli sousedé, o prázdninách jsme se vídali pravidelně, i za války.
Sedávali jsme u klavíru, přicházíval mezi nás i Ilja Hurník. A hrávali jsme společně, zpívali a tím jsme si ulehčovali tu těžkou válečnou dobu.
Já jsem byl v Ostravě několikrát. Ještě v minulém režimu v souvislosti s Hudební mládeží, ale to už je dávno. Potom jsem tady byl dvakrát s prezidentem Havlem.
Jsem velmi potěšen setkáním s Luboškem Procházkou. Vidíme se opravdu po dlouhé době, ani to nebudeme počítat, je to víc než šedesát let.
Oba jste stejně aktivní, Lubošek koncertuje, dělá výstavy a besedy pro seniory a co Vy?
Člověk nesmí zestárnout a hlavně se vůbec nesmí zajímat o svůj věk. S tím se nedá nic dělat. Mi je úplně jedno, kolik je mi let. Je to vlastně náhoda, protože zdraví nemám právě dobré, ale i přes různé potíže jsem se osmdesátky dožil. A jsem rád, že mohu v této zemi žít, jsem rád, že se tady změnily poměry k dobrému a jestli budou dobré, to záleží na nás, ale my už jsme tak staří, že se těm mladým do toho moc plést nemůžeme. Jenom jim musíme důvěřovat a oni musejí důvěřovat nám, vždycky se od nás mohou něco dovědět, co by se už třeba nedověděli někde jinde. A na závěr přeji všechno dobré čtenářům SeniorTipu.
Potom otevřel pan Medek diskusi s poznámkou: ptejte se na co chcete a já vám odpovím to, co já budu chtít!
Diskuse byla dlouhá a pan Medek odpověděl na mnoho velmi zajímavých dotazů, a tak z toho množství aspoň jeden:
Vztah k výtvarnému umění jste vnímal přes Vašeho bratra malíře 
Mikuláše Medka a jeho ženu?
Nejenom to. My jsme doma měli také Slavíčkovy obrazy a vyrůstali jsme v prostředí, kde se neustále mluvilo o kumštu, takže do toho patřila literatura, výtvarnictví, hudba, všechno dohromady. A měli jsme jednu velkou výhodu, to bych rád řekl. Nám se od našeho dětství – tj. Mikulášovi a mně nejevilo umění jako něco romantického a posvátného. My jsme vyrůstali v rodině, kde se všichni členové rodiny uměním konkrétně zabývali a pro každého z nich, ať to byl můj dědeček Antonín Slavíček, nebo můj táta spisovatel Rudolf Medek, či píšící maminka - pro všechny to byla práce a nikdy o ní nemluvili ve vznešených pojmech. Říkali – to musím ještě dopsat, to musím ještě dopracovat – tu nebo onu věc dodělat, a ten pocit, to vědomí, že umění je především práce. To nám zůstalo a nikdy jsme neměli pocit nějaké mimořádnosti nebo výlučnosti kvůli tomu, že kolem nás žili malíři a literáti. To si myslím, že je velmi dobré pro každého člověka. Protože představa, že umění je závislé na inspiraci je dětské. V některých knížkách se píše, že hlavní inspirací byl nějaký zážitek umělce! To není možné! Zážitek trvá několik minut, ale napsání románu trvá třeba rok, a je to je skutečně těžká práce. Inspirace je jen malinký moment a to ostatní je veliká, veliká dřina.
Taková byla odpověď Ivana Medka na jednu z otázek. Jsme rádi, že vám můžeme zprostředkovat aspoň několik jeho myšlenek.
Hana Juračáková
