Starý zákon - JOSEF A JEHO BRATŘI Jákob tedy dal vzniknout svazu dvanácti kmenů Izraele. Poslední potomek Benjamín se narodil už v zaslíbené zemi. Ráchel však při porodu zemřela a rodina ji pohřbila před Betlémem. Aby nezůstalo při jedné ráně, musel se Jákob nadlouho rozloučit ještě s nejmilovanějším potomkem – s Josefem.
Jákobův rod tehdy bydlel v Chebrónu (Hebronu) a synové pásli bohatá stáda necelou stovku kilometrů na sever, na bohatých pastvinách. Josef se musel vydat na pokyn otce za svými sourozenci do míst, kudy probíhala cesta ze Sýrie do Egypta.
Souhra okolností pak rozhodla nadlouho nejen o osudu Josefově, ale i o osudu jeho bratří a také o dějích Starého zákona. Než si zopakujeme sled dalších událostí, bude třeba připomenout, že bratří na Josefa a velkou náklonnost otce k tomuto chlapci tuze žárlili. Mnohé si zavinil i Josef sám, když se sourozencům pochlubil dvojicí snů; přes veškerou symboliku, jak se zdá, tu promluvil také spodní tón Josefovy pýchy.
Bratři v jednom vidění vázali na poli snopy – pojednou se však Josefův snop vztyčil a ostatní snopky se mu klaněly. V jiném snu se mu klanělo slunce, měsíc a jedenáct hvězd, tedy kromě všech bratří také otec a matka... není divu, že Jákob tehdy Josefa okřikl.
Když se tedy nyní Josef objevil na pastvinách, bratři vykřikli: „Hle, mistr snů sem přichází!“ (Gn 37,19) Nastřádaný hněv a žárlivost bratří se proměnily v rozsudek smrti – Josef skončil v hluboké cisterně, v jámě sloužící k zachycování dešťové vody. Jediný, kdo se v té chvíli odsouzeného „zastal“, byl Juda.
Z obavy před bratrovraždou využil náhlé přítomnosti několika cizinců a navrhl prodat vlastního bratra do otroctví. A šestnáctiletý Josef se ocitl v Egyptě, jmenovitě u velitele královské stráže Putifara (či Potífara), jemuž pak sloužil celých deset let.
Tak se dějová osnova Starého zákona přesouvá do jiné teritoriální a duchovní sféry. Z detailů Josefova života víme málo – osudné zkoušky však vypravěči zaznamenali přesně.
Během služby u egyptského hodnostáře začala o mladého Izraelce usilovat Putifarova žena. Josef se ovšem navázání intimního vztahu bránil – odplatou se mu dostalo mstivého obvinění, že se pokusil Putifarovu ženu svést. Neopětovaná láska se takto pomstila již nejednou. Izraelský otrok Josef se tedy ocitl v cele královského vězení, v němž si odseděl všeho všudy celá čtyři léta.
V té době, jak praví Písmo, vyložil Josef sny dvou spoluvězňů: Pekaři, který nesl ve snu na hlavě tři košíky pečiva, se zdálo, že v nejhořejším koši zobali těsto ptáci. Josefův výklad nebyl právě nejpříznivější: do tří dnů přijde pekař o hlavu a maso mrtvého budou trhat ptáci.
Nejvyššímu číšníkovi se zase zdálo, že mačkal do faraónovy číše tři hrozny vína. Josefův pokus o interpretaci nočního vidění sliboval návrat k dřívější hodnosti u dvora během tří dnů. Oba sny se splnily – nejvyšší číšník však brzy na svého dobrodince z vězení zapomněl. Nezapomněl však navždycky. Když se o dvě léta později zdál faraónovi sen o sedmi klasech bohatých a sedmi klasech prázdných a o sedmi kravách hubených a sedmi kravách tučných, nepovolali ke dvoru nikoho jiného, něž právě Josefa.
Sedm klasů prázdných, které ve snu pohltily sedm bohatých klasů, a sedm hubených krav, které pohltily sedm krav tučných, není ničím jiným, než obrazným vyjádřením příštích čtrnácti let. Po sedmi letech tučných přijde sedm let hubených. To tedy znamená, že musí být po všech sedm let střádána pětina výnosu, která zabrání v dalších sedmi letech neúrody krutým hladomorům – jak navrhl Josef.
Touto odpovědnou funkcí ve státě byl tedy rázem pověřen on sám; stal se druhou nejvyšší osobností hned po faraónovi, správcem Egypta. Sen se časem vyplnil a sýpky plné zrna nastřádaného Josefem byly připraveny čelit nouzi. Tehdy trpěl bídou i Kanaán a deset Josefových bratří se vydalo do Egypta doplnit zásoby. Josef bratry poznal, zatímco oni si v hodnostáři faraónova dvora ani netroufali hledat vlastního příbuzného.
Faraónův dvořan Josef se tedy pokusil o hru – podezírá své sourozence z vyzvědačství a ponechává si jednoho z nich, Šimeóna, jako rukojmí. Šimeón bude z rozhodnutí moci ve vězení tak dlouho, dokud bratři nepřivedou nejmladšího Benjamína, který tentokrát zůstal v Kanaánu. Tak zněla Josefova podmínka. Karavana se ovšem vrátila domů s plnými žoky obilí a Josefovi sourozenci nalezli na dně svých pytlů ještě peníze.
Slib daný faraónovu úředníkovi se snaží rodina splnit – už kvůli vězněnému Šimeónovi; a tak jsou zakrátko všichni, Benjamína nevyjímaje, znovu na cestě do Egypta. Tam stále ještě nepoznaný Josef podrobí bratry poslední zkoušce: Dává vložit do vaků nejmladšího z Jákobových dětí vlastní stříbrný pohár. Faraónova stráž „ztracený“ majetek objeví a Josef si vymíní, že Benjamína potrestá otroctvím.
Tu se Juda, poučený vlastními zkušenostmi, nabízí výměnou. Ten, který kdysi navrhoval prodej Josefa do otroctví, dává nyní svou vlastní šíji do otrockého jha.
V té chvíli se již plačící Josef dává bratrům poznat a zve do Egypta celou rodinu, otce Jákoba nevyjímaje.
Všech, kdo tehdy vešli s Jákobem do země faraónů, bylo všeho všudy sedmdesát. Jak uvádějí někteří historici, došlo k Jákobově cestě někdy mezi lety 1720-1580 před Kristem. Jiným se naopak jeví, že se Josefova osobnost shoduje spíše s postavou jistého Janchama, neegyptského ministra financí za faraóna Amenhotepa IV. (asi 1372-1354). Pokud jde o samo datování, zdá se, že 400 nebo 430 let útlaku, o nichž se zmiňuje Písmo, představuje nejenom vlastní egyptský pobyt, ale celé období izraelských dějin od Abrahama až do odchodu ze země faraónů. V tom případě by Josefova éra probíhala skutečně teprve ve 14. století, za časů Amenhotepa III. a IV.
Ať je tomu jakkoliv, Židé v Egyptě žili a Židé z Egypta odcházeli – stalo se tak ovšem v době, kdy již Josef nežil; na jeho místo nastoupili potomci dvou Josefových synů, kteří založili dva kmeny Izraele. Jmenovali se Efrajim a Manases. Nepočítáme-li kmen Lévi, ze kterého pocházel Mojžíš a který – s ohledem na duchovní poslání – získal zvláštní pozici, pak Efrajim a Manases doplnili svaz izraelské pospolitosti zase na dvanáct kmenů.
Tak jsme měli možnost nahlédnout do hlubšího smyslu starozákonní zvěsti – totiž do věčného koloběhu přečinů, zkoušek, následného utrpení, bolesti a konečného vykoupení.
V tomto smyslu je klasickou látkou, která se vymyká dějinným událostem, jež jsme zatím sledovali, a skutečným klenotem se stává samostatné literární dílo, Kniha Jákobova. Jinak inspirační zdroj, z něhož pocházejí takzvané „Jóbovy zvěsti“. Jak uvádí ekumenické vydání bible, patří právě osudy Jóbovy mezi skvosty světové literatury, mezi něž, jak se dočítáme, patří řecké tragédie, Dantova Božská komedie, Miltonův Ztracený ráj či Goethův Faust.
Jak uvádí autor předmluvy uváděného starozákonního spisu, skotský myslitel T. Calyle (1795-1881) v Jóbových osudech viděl to nejznamenitější, co bylo napsáno v bibli i mimo ni. Krom prozaického úvodu a závěru jde o dílo psané ve verších. Nebudeme se zabývat rozsáhlým rozborem díla. Podstatný je ovšem řetěz zkoušek, do nichž Jób vstupuje jako člověk zbožný a šťastný. Hrdina díla přijde nejprve o majetek a děti – avšak přijímá osud odevzdaným konstatováním: „Hospodin dal, Hospodin vzal...“ (Jb 1,21).
Posléze je protagonista příběhu stižen malomocenstvím. „To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?“ reaguje Jób (Jb 2,10). O všem zlém, co Jóba postihlo, se dovídají tři přátelé, kteří na výraz smutku roztrhli své řízy. Leč nakonec ani přátelé nedokáží potěšit trpitele. „Hle, tys napomínal mnohé, teď došlo na tebe a těžce to neseš,“ říká jeden z přátel (Jb 4.3.5). V dialogu se objevují otázky, zdali je každý sám vinen svým neštěstím, a Jób posléze shledává, že Bůh často nechává hříšníky bez trestu.
Nakonec promluví Bůh sám a dává najevo svou svrchovanost.
„Víš něco o tom, jak plují oblaka, a vůbec něco o divech Vševědoucího?“ (Jb 37,16). „Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi?“
Nakonec se ovšem Jóbovi, když bylo vyřešeno tajemství lidského utrpení, vrací někdejší štěstí i majetek. Protože se nám toto věčné téma bude v dějinách Izraele opakovat, nebude od věci, vrátíme-li se k některým moudrostem Talmudu. „Bůh zkouší spravedlivého útrapami“, píše J. Hirsch. „Chce-li hrnčíř zkoušeti nádobí, neklepává na chatrné, protože by se snadno rozbilo, nýbrž na pevné, které se nerozbije, byť by klepal na ně celý den.“ A dále se dozvídáme, že „nejskvostnější dary, jimiž obdaroval „Bůh Izraele“ zákon a zemi, jsou plody útrap. A řekněme i poučení.
Krom toho se v těchto textech dočítáme ještě o jednom poznání, že jsme sami svého osudu tvůrci, o čemž jsme se v dějinách mnohokrát přesvědčili. „Když bylo stvořeno železo“, čteme, „zašelestily smutně všechny stromy a volaly: „Běda nám, teď vznikl nám krutý bezohledný nepřítel, který nás všechny vyhubí.“ Ale železo je chlácholilo, pravě: „Jsem vám nebezpečné, a přece se mne nemusíte lekati. Váš osud je úplně v rukou vašich; dokud budete svorny a nespojíte se se mnou, dokud se mi nepropůjčíte za topůrko, nic zlého se vám nestane.“