Krátce o houbách aneb
když jsem šel z hub, ztratil jsem zub
Vím, že touto svou úvodní fotkou v letošním opravdu velmi suchém roce notně provokuji, ale o prázdninách se o houbách a houbaření něco napsat prostě musí! Takže se nejprve pokusím o jakýsi rádoby „odborný“ úvod.
Houby – latinsky fungi – představují obrovskou skupinu živých organizmů. Bývaly řazeny mezi rostliny, ale v současnosti jsou vyčleněny do samostatné říše, což si jistě zaslouží. Je docela paradoxní, že věda, která se zabývá houbami, není ani houbologie, ani fungiologie, ale mykologie! Ale dosti suchých vědeckých „termitů“, které se hodí nejvýše tak do encyklopedií. Nás normály přece zajímají houby ze zcela přízemních důvodů - nás zajímá, zda naše houby rostou, či nerostou!
Ale ještě než se dostanu k meritu věci, chtěl bych upozornit na pár pozoruhodností širšího houbařského tématu. Už z nadpisu je patrné, že houby se staly velkým tématem písní umělých i národních, a lidová tvořivost k nim dokonce přidává nepublikovatelné sloky! Možná už se také pozapomnělo, že každý z nás byl na houbách ještě dříve, než se narodil, protože toto hezké rčení už zná bohužel málokdo.
Naopak je jistě dobře známo, že když jdete na houby, zcela jistě přinesete buď houby (opravdové), anebo „houby“! Možná že i proto chodí do lesa na houby každý rád. A ještě něco docela důležitého - zuřiví houbaři by neměli zapomínat, že houby nepatří jen nám, pánům tvorstva. Měli bychom se o ně pokorně podělit s dalšími tvory, od těch mikroskopických přes různé slimáčky až po savce. A to, že houby mají rádi i hlodavci, mohu dokumentovat další vlastní fotkou, která je samozřejmě dosti historická.
Letos bohužel jen se slzou v oku vzpomínám na minulá léta, kdy jsme o tyto plody v lese doslova zakopávali, a kdy naše tehdy ještě malá čtyři vnoučata zcela dobrovolně jich sama nasbírala plný košík. Samozřejmě pod dohledem nás prarodičů, protože se jim pochopitelně nejvíce líbily ty, které na smaženici ani do bramboračky či kulajdy rozhodně nepatří! Bohužel hned v dalším roce jsme o prázdninách v lese dopadli „jak sedláci u Chlumce“, a tak naše milá vnoučata na tuto naši národní lesní zábavu „poněkud“ zanevřela…
Podívejme se ale konečně i na letošní houbařskou sezónu střízlivýma očima prachmizerného houbaře, který kvůli těmto výsostným plodinám našich lesů nemíní brzo vstávat a tak vždy vlastně v lese pouze paběrkuje. I letos jsme totiž kupodivu „trochu něco“ v lese našli. A protože jak známo fotím všechno možné i nemožné, mohu opět poskytnout dva malé důkazy.
Dokonce jsme - už bez dospívajících vnoučat - po několika letech opět našli i docela pěkné „stádečko“ lišek a byla kulajda! Ale - přátelé - nevěšme hlavy, i na podzim si třeba ty naše lesní potvůrky dají říci!
