Nespravedlnost dějin (1/2)
Každý národ má své hrdiny. Významné osobnosti, nad kterými se dme pýchou. Ty, jež oslavuje a uznává. Zároveň se však v jeho paměti najdou i nepřátelé, zrádci, škůdci, negativní a nežádoucí postavy. Ať už hodní či zlí, někdy se ve škatulce ocitnou ne úplně po právu. Platí za jeden z rysů dějin, že se nezřídka dopouštějí nespravedlnosti. Nebo snad stojí na vině špatná paměť národa? V českém prostředí bychom našli vícero příkladů a jistě i jinde, jak se mnohdy fakta rozcházejí s obecně vžitým míněním. Zajímavé svědectví o tom vydává i vláda lucemburské dynastie na českém trůnu.
Byli čtyři. Jan, Karel, Václav a Zikmund. Na královském stolci seděli od roku 1310 do roku 1437. A zatímco druhý z nich, Karel IV., se vryl do paměti všech jako jeden z největších Čechů (dokonce triumfoval v celorepublikové anketě na toto téma), zbylý triumvirát dopadl neslavně. Jan, král cizinec a král diplomat, se v hodinách dějepisu příliš neřeší. Moc tu nepobyl, a když, vracel se pouze pro peníze na svá dobrodružství a zastavoval kvůli nim královské hrady a majetek. Václav IV., syn tolik nepodobný otci, až se tomu nechce věřit. „Oddaný rozkoším, vyhýbající se práci, daleko dbalejší vína, než království svého,“ napsal v Historii české pozdější papež Pius II. A Zikmund? Ta liška ryšavá, co zašantročila Braniborsko, nechala upálit Mistra Jana a ještě proti Čechám organizovala křížové výpravy? Jaký jiný náš panovník je v národním povědomí zapsán tak negativně?
Toliko stereotypy, se kterými se setkáváme – bohužel – i dnes. Ponechme teď v klidu spát Karla IV. Zaslouží si to, vždyť byl jedním z největších panovníků v evropských dějinách vůbec! Vyrovnat naše současné politiky na sebe, nebudou mu šahat ani po paty, natož po kotníky. Osoba Karlova formátu nám v dnešní době zoufale chybí a je to znát…
Každopádně k tatíkovi. Přízviska král cizinec, král diplomat, jsou přiléhavá. Vžijme se však do tehdejší situace. Česká reprezentace se po vymření Přemyslovců a čtyřech nepříliš šťastných letech domluví s Jindřichem VII. Lucemburským, králem Svaté říše římské, na Janovi jako budoucím vládci. Přitom sotva dovršil čtrnácti let! Je vychovaný v rozdílných poměrech a názorech, přichází do neznámého prostředí ovládaného sebevědomou šlechtou, neumí slova česky a o čtyři roky starší manželka, Eliška Přemyslovna, taktně řečeno, nepředstavuje zrovna ideální družku. Šlechta ho navíc nutí k tomu, aby se místo cizími rádci obklopoval domácími velmoži, kteří – aby toho nebylo jo málo – ještě soutěží mezi sebou navzájem.
Jak tohle asi mohlo dopadnout? No blbě… Představme si – s trochou nadsázky samozřejmě –, jak nějaký nebohý kluk z ciziny rovná tu naši dnešní sebranku do latě… Moc to nejde, co? A tak po letech půtek a přetahování, vzájemných intrik a nejrůznějších bojů předává nakonec Jan moc v zemi do rukou šlechty a orientuje se na zahraniční politiku. Asi nebudeme daleko od pravdy, když nás napadne, že ze zdejších poměrů byl tehdy mírně… roztrpčený. A za sedm století se toho zase tolik nezměnilo, že…?!
Přesto se Honza za hranicemi snažil. A jak! Připojil Slezsko. Ale pozor, ne ten zbyteček, co nám zůstal po prohraných válkách o rakouské dědictví, nýbrž Slezsko celé! A trvale k Čechám přičlenil i Chebsko, tehdy třikrát tak velké. A jeho význam nejlépe ilustruje úsloví, které se tehdy vžilo v Evropě: „Bez Boha a českého krále nelze vyřídit svou věc“. Kromě toho Jan zametl cestičku na říšský trůn prvorozenému synátorovi, což si rovněž zaslouží pozornost. On to byl tehdy sakra kumšt! Kájovi nespadl trůn krále (a později císaře) Svaté říše římské do náruče jen tak pro nic za nic, pouze pro jeho hezké oči. Kdepak.
Dokonce i školákům je dobře znám Janův tragický konec v bitvě u Kresčaku. Slepý se zde nechal vést přímo doprostřed bitevní vřavy. Jistě nepočítal s tím, že by přežil. Rozhodl se tak ukončit život způsobem hodným opravdových hrdinů. Svědčí to o jeho nesmírné statečnosti a zároveň i věrnosti a loajalitě vůči francouzskému spojenci Filipovi VI. Eduard III., anglický král a vítěz bitvy, údajně nad Janovou mrtvolou pronesl: „Padla koruna rytířstva, nikdo nebyl podobný tomuto českému králi.“ Ať už je to skutečnost, či spíše pouze báje, podobné legendy v sobě mívají alespoň zrnko pravdy. A Jan byl panovník, který si uznání zaslouží.
