RESTITUCE
Potkal jsem v Praze, v malém bistru v budově Domu armády, známého, se kterým jsem se neviděl dobrých čtyřicet let. Byl pořád stejně závistivý jako tenkrát, když mne viděl vystupovat z mercedesu v Lidicích. Mysle, že je můj. Zatím mne pouze svezl jeden bohatý majitel kolotoče, kterému jsem ukázal cestu do Buštěhradu. Nechal jsem ho při tom.
„Jak se máš,“ začal rozhovor, „jsi nějak šedivej! To je doba, co? Lepší to bylo za komunistů. Teď se jenom krade a slušnej člověk aby se chodil pást.“
Mlčel jsem a myslel na to, jak byl před léty zavřený za rozkrádání v masně.
„Ty se máš určitě dobře,“ řekl s kyselým úsměvem.
„Mám,“ přikývl jsem.
„A co děláš, vrátili ti taky továrnu?“ Ačkoli jsem nevěděl, kde přišel na to, že jsme měli továrnu, protože táta byl truhlář a maminka služebná, přikývl jsem.
„Jo, vrátili nám v restituci továrnu.“
„Jakou?“ zachraptěl s falešným úsměvem. A já začal vymýšlet jednu ze svých velkých lží.
„Můj děda měl malou továrničku na rakve. Zbylo jich ještě ve skladě šedesát. A druhý děda měl malou továrničku na výrobu praček…“
„Ty vóóóle, to jsem nevěděl,“ neskrýval svůj údiv známý z mládí, „a co s tím děláš, továrníku?“
Chvíli jsem přemýšlel a moje zlomyslná hlava pokračovala v produkci:
Těch praček bylo sto dvacet. A protože rakve mají dvě půlky, udělali jsme z nich sto dvacet pramic pro rekreanty a chataře u řeky Berounky.“
„A co s těma pračkama?“ zvědavě se ptal můj starý známý.
„Z těch jsme udělali noční stolky do chat a penzionů. A těch sto dvacet motorů jsme dali na ty pramice, aby lidi nemuseli veslovat!“
Chvíli civěl jako blázen, cukal obočím a už zjevně závistivě zasykl:
„Na tom jste museli trhnout pěknej balík!“ Přikývl jsem. Náhle pokrčil obočí a zeptal se mě nechápavě:
„Ale vždyť na řece není proud!“
Usmál jsem se: „Na každé řece je proud!“
* * *
ROZDĚLOVSKÉ NATURÁLIE
Paní zubařku znal každý v Rozdělově i v okolí. Byla válka, jídla bylo málo, peněz také a zuby bolely jako v míru. Když se ozvou, je jedno, jestli vládne Hitler nebo Stalin.
Paní zubařka věděla, že k ní nechodí žádní boháči. Protože měla dobré srdce a také znala svou starší klientelu, které se zuby viklají a padají téměř jako vlasy, nebrala si peníze. Brala naturálie. Ten přinesl pytlík mouky, tamten kus špeku, onen bochníček kozího sýru, někdo jablka nebo zeleninu.
Paní doktorka se se všemi dohodla, a když někdo neměl vůbec nic, stačilo jí poděkování. Aby usnadnila přístup do své ordinace, vyvěsila v čekárně vlastnoručně stvořený veliký nápis:
TAHÁM ST ARÉ KOŘENY ZA VEJCE!
Z knihy "Pojďte se smát", kterou vydalo nakladatelství PRAGOLINE
