Kdyby psi uměli mluvit,
patrně bychom s nimi vycházeli
stejně špatně jako s lidmi.
(Karel Čapek)
Těch pejsků proběhla mým životem celá řada. Ten první byl kříženec něčeho s něčím, nesmírně bystrý a přátelský, ten kus dětství, který jsem s ním prožil, poznamenal nezapomenutelně. Bydleli jsme tenkrát na Spořilově a on podnikal výlety do blízkého i vzdálenějšího okolí, zcela samostatně, což tenkrát bylo běžné, po Spořilově takových výletníků pobíhala celá řada. Z jednoho výletu se už nevrátil.
Taky jsme měli kokršpaněly: jednoho černého a toho vystřídal hnědý. Tondu a Bondu. Dodnes mám výčitky, že jsem se k nim nechoval tak, jak si zasloužili. Měli jsme totiž také siamského kocoura Jonáše a ten, když jsem přišel domů, tak buď na mě čekal na sloupu u domovní anebo doma v pokoji přišel a otřel se mi o nohu a pak si šel zase za svými kočičími povinnostmi Zatímco pes, ať už Tonyk či později Bonyk, začal na mě vyskakovat, vrtěl ocasem a poštěkával, obíhal mě a zase vyskakoval – říká se tomu, že vítá pána. A vzhledem k tomu, že pán – tedy já – byl po celodenní šichtě, která začínala v osm ráno a končila v jedenáct večer po představení, značně uondán, nekvitoval jsem to vítání zrovna přívětivě. Dával jsem očividně přednost kočičí vláčnosti před živelným a tak trochu zběsilým poskakováním pejsků. Jinými slovy odháněl jsem je od sebe, namísto toho, abych byl za jejich projev sympatie vděčný. Stydím se za to dodnes.
Tonyk – ten hnědý kokr – s s kocourem Jonášem skamarádil a neustále se škádlili. Když na kocoura pes zapomněl, Jonáš se dostavil pár centimetrů před něj, položil se naznak, různě se převaloval a tlapkou se dožadoval pozornosti. Tonda se pak po chvilce zvedl a vyhověl: začal se rovněž převalovat, chňapat po kocourovi – to všechno s jistou dávkou velkomyslnosti.
Výčitky svědomí za to své někdejší nevlídné chování, které se časem dostavily, způsobily, že jsem své počínání zrevidoval. Těm dalším psům mého života jsem už tu svou někdejší nevrlost vynahrazoval. Byl to jednak bobtail – bobtailice Pepina, což byl vlastně chlupatý čtyřnohý člověk, se kterým bylo možno porozprávět a který s velikým pochopením naslouchal. Jednou jsme jí chtěli udělat radost a pozvali jsme pět majitelů bobtailů a jejich psiska na návštěvu. Prohlíželi se navzájem, očichali a pak se Pepina oddělila od tohoto stáda a šla si lehnout ke mně. Tohoto jejího gesta jsem si nesmírně vážil.
Dneska se v rodině mého syna, která bydlí jedno patro pod mým patrem, vyskytuje nesourodá dvojice dvou fenek: kokr a labrador. Zpočátku k sobě hledaly cestu, moc spolu nekomunikovaly, vrčely na sebe a vyměňovaly si projevy vzájemné nedůvěry. Ale to trvalo jen několik dnů. Dneska to jsou největší přítelkyně, které si spolu hrají, vzájemně se respektují a nehnou se od sebe. Občas mě tahle nesourodá dvojice přijde navštívit, dorážejí na mě, vyskakuje, čmuchá a já jim tentokrát projev sympatií vracím jak se sluší a patří. Jsem jim vděčen za jejich návštěvy, protože sám psa nemám, byl by celé dny sám doma a to by nebylo dobré. O to víc okukuji kdejakého psa na ulici, přemýšlím jak asi vnímá okolní svět, když (alespoň si to myslím) nic nedokáže pojmenovat, všechno jsou pro něj objekty, jejichž smysl je mu nejspíš utajen – člověk je pro něho jakýmsi robotem, který je na světě proto, aby čas od času naplnil jeho misku příslušnou potravou… Ale pak si všímám psích očí a z jejich pohledu cítím, že ten pes chápe nejspíš víc, než mám za to. Vyslovím větu a on vykoná to, co mu přikazuje. Protože si nemyslím, že dovede česky, řekl bych, že je tu ve hře jakási intuice. Nejspíš šestý smysl, který nám lidem schází. Pes, který vyčte z melodie věty, z intonace hlasu, co se po něm chce a vykonává to, je pro mne záhadou. Záhadou hodnou mé úcty.
Jiří Suchý
* * *
Ze všech zvířat mám nejraději psy
A to od té doby, co se mě jeden zastal. Byl to můj herecký partner ve hře Jiřího Suchého Člověk z půdy. Ten pes byl vlastně fena a jmenoval se Daisy. Čistokrevný německý ovčák, s upřímnýma očima. Já jsem v té hře hrála Karkulku a Daisynka vlka, který se jmenoval Dusík.
Dlouho před vstupem na jeviště jsem se s Daisynkou seznamovala a chodila za doprovodu cvičitele a majitele feny v jedné osobě – pana Pokrovského, na procházky s Daisy na vodítku. Nejvíce si Daisynka pochutnávala na oříškové čokoládě, kterou jsem jí při výcviku láskyplně nabízela.
Premiéra měla úspěch. Nevím už, kolikátá to byla repríza, když se Jiří Suchý, jak si předepsal do scénáře, na mě rozkřikl, ale tentokrát udělal malé extempore a zvedl na mě výhružně ruku. Ale to neměl dělat. V tom okamžiku měl Dusíka zakousnutého v nohavici, až se z toho začal Jiří strachy dusit.
Vypadalo to děsivě, ale nakonec to dopadlo celkem dobře. Bez zranění. Pro diváky byla scéna velice efektní a já ji tak chtěla dělat pořád. Ale představte si, že Jiří Suchý byl zásadně proti.
Jitka Molavcová
Suchý Jiří – textař, zpěvák, skladatel,autor, herec,dramatik, režisér a výtvarník se narodil 1. 10 1931 v Plzni; 1948 – 58 pracoval v reklamní grafice. V roce 1958 byl spoluzakladatelem Divadla Na zábradlí a v roce 1959 založil s J. Šlitrem divadlo Semafor, v němž rozvinuli podněty Osvobozeného divadla a světové muzikálové tvorby do svébytného tvaru autorského divadla malých forem. Jako textař písní výrazně pozvedl úroveň české populární hudby 60. let (Pramínek vlasů,, Léta dospívání, Marnivá sestřenice, Klokočí). Je autorem textů asi tisíce písní, zejména J. Šlitra - asi300 titulů. Herecky se podílel na filmech “Bylo nás deset”, “Kdyby tisíc klarinetů” a televizního muzikálu “Dobře placená procházka”.
Od roku 1990 je ředitelem Semaforu. A pes? Přestože je má moc rád, je pro něho bytost záhadná.
Jitka Molavcová narozená 17. 3. 1950, zpěvačka a herečka. Od roku 1970 členka divadla Semafor. S mimořádným smyslem pro improvizaci a klaunskou komiku se uplatnila v řadě inscenací - Kytice,Zuzana v Lázni, Jonáš dejme tomu v úterý, Šest žen, Nižní Novgorod. Hodně hraje i píše pro děti. Je známá z rolí ve filmech: Hvězda padá vzhůru, Lidé z metra, Jonáš a Melicharová, Saský les, pruská sláva. Nelze opomenout její úspěch představitelky Dolly Leviové v muzikálu Hello, Dolly!
* * *
Z knihy Václava Židka a Blanky Kubešové „Kolja... to neznáte mého psa!“.
Zobrazit všechny články z knihy
Pes bytost záhadná
