Bez nich by to nebyly ty pravé vánoce... Ploužím se v noci po tmě pokojíčkem svých dětí, abych je přikryla. Vybavím si při tom vždycky reklamu na cosi jistě děsně potřebného... krásná maminka se láskyplně sklání nad svými dětmi v postýlkách, za dveřmi svítí vánoční strom a stejně krásný muž se sklenkou vína, ona svítí bezstarostností a byt sterilní čistotou... syknu bolestí. Lego v patě. Zpět do reality. Následuje nadávka.
Nikdy nebudu ta maminka z reklamy. Každou noc tu trénuji chůzi po Legu jako po horkým uhlí. Nikdy si to neuklidí. Minule jsem se projela na autíčku do rozštěpu. Ty tam jsou ideály o výchově, a přitom na začátku jejich životů to vypadalo tak nadějně. Když spí, jsou tak krásní.
Nemůžu si vzpomenout, kdy vyrostly. Nemůžu zapomenout, že jsou moje. Musím si ten pocit pamatovat, až budu luxovat a ten menší za mnou bude chodit se štrůdlem v ruce a já budu vyšetřovat nad drobkama pachatele. Až si zalezu na záchod a někdo z nich na mě bude bušit, že už to fakt neudrží. Až budu po sté vysvětlovat, že 7x7 je 49 a žákyně třetí třídy bude mít výraz, že to slyší poprvé.
Až je v ranním šílení připoutám v autě, úlevně vydechnu s pohledem na hodiny a za mnou se ozve: čůrat! Až po milionté řeknu, že už to nehodlám opakovat. Takových "až" dá každý rodič dohromady nepočítaně. Musím si pamatovat, že bez nich by to nebyly ty pravé vánoce, až mě emoce převládnou a změním se v několikahlavou saň. Moje Julča jednou při rozmluvách o jejich narození řekla: ,,Já si stejně myslím, že to, co se člověku může stát nejlepšího, je žít.'' Skousla jsem silně zuby, aby mi nevyhrkly slzy. Devět let, duše ještě čistá. Ale co víc si, sakra, přát v tom našem blahobytném světě? Záleží už jen na tom, jak žít.
Ať se vám tedy vánoce povedou, ať se nenecháte semlít spotřebním světem a nesnažíte se podobat falešným maminkám z reklam. Ať máte příležitost projevit svoje emoce a jste jejich pánem. Ať v tom novém roce víte, že jste z masa a kostí, teď a tady, že stále žijete. A ať to ''jak'' máte pevně ve svých rukou a ve svém srdci.
Ploužím se v noci po tmě pokojíčkem svých dětí, abych je přikryla. Vybavím si při tom vždycky reklamu na cosi jistě děsně potřebného... krásná maminka se láskyplně sklání nad svými dětmi v postýlkách, za dveřmi svítí vánoční strom a stejně krásný muž se sklenkou vína, ona svítí bezstarostností a byt sterilní čistotou... syknu bolestí. Lego v patě. Zpět do reality. Následuje nadávka.