Jako brdský patriot, považující Brdské lesy za dojímavě krásný kout země (ostatně s nostalgickým - a v souvislosti s vyprávěním o Bezdězu i nelogickým - opěvováním Jižních Čech se v mém povídání asi setkáte častěji), musím ač nerada přiznat, že krajina pod Bezdězem je unikát. Zdánlivě rovinatá, je však rozbrázděná hlubokými kaňony s bizarně vymodelovanými pískovcovými skalami. A naopak nahoře, na té zdánlivé rovině, dřepí kužele třetihorních vulkanických vyvřelin. Není proto divu, že zdejší kraj přitahoval romanticky založené básníky, filosofy i výtvarné umělce již od počátku 19.století. Rázovité lidové stavby, které se dochovaly až do dnešních dnů a které jsou s láskou udržovány starousedlíky i chalupáři, zase přitahují mne, ale o tom až někdy jindy. Dneska bych vám chtěla vyprávět, jak vznikl kopec na kterém byl později založen gotický hrad Bezděz. Nedejte se zmást mojí výše uvedenou informací, že kopec je vulkanického původu z období třetihor. Nic takového. To si sice myslí geologové, ale já o tom vím své a to co vím je zaručeně pravdivé. Ve skutečnosti to bylo tak:
a dávných dob zde měli svůj pelech tři čerti. Pamětníci sice říkají, že to byli raraši plní potměšilostí a sužovali svými kousky celý kraj, ale já si myslím, že nebyli tak hrozní. Zdejší strašidla, která jsem osobně poznala, nebyla zlá ani zákeřná. Dovedla sice postrašit, to ano, ale byla mírná a někdy i tak trochu nostalgická a smutná. Proto jsem přesvědčená, že i ti čerti byli spíše veselá kopa, než ukrutní satanáši. Nakonec posuďte sami…
V jedné osadě uprostřed hlubokých lesů umíral bohatý zeman. Zrovna tou dobou poletovali poblíž toho statku ti tři čertovští kluci, nudili se a vymýšleli co by komu vyvedli za lotrovinu. Šup, hup, a už byl jeden z nich v sednici. A prý zemane dej sem duši! Jenže u lůžka umírajícího už stála Panna Maria, kterou svými motlitbami přivolala zemanka. Čert zavýskl radostí, to je báječná příležitost jak pozlobit zemana i Panenku Marii. Navrhl, aby o zemanovi rozhodla sázka. Duše měla připadnout tomu, kdo vlastníma rukama – a s úšklebkem se podíval na něžné ručky Matky Boží – do západu slunce navrší větší kopec. Marie přesvědčená o spravedlnosti svojí věci sázku přijala. Nosila hlínu i drobné kamení ve své zástěrce a vesele si při tom zpívala zbožné písně. Čert, jak jinak, švindloval kde mohl, dokonce oba jeho kumpáni mu tajně pomáhali, ale nebylo to nic platné. Kopec Panny Marie rostl rychleji. Když slunce zapadlo, čert sázku prohrál a s ostudou utekl. Od těch dob se menšímu z bezdězských kopců říká „Čertův“ a většímu „Mariánský“.
Od vzniku kopců až do doby, kdy král Přemysl Otakar II. založil jako středisko královského zboží hrad Bezděz, se na Mariánském kopci událo mnoho dalších příhod. Po prohrané sázce o zemanovu duši, se totiž čerti nechtěli jen tak smířit se svou porážkou a vymýšleli další kousky, ale to už je jiné vyprávění.
a dávných dob zde měli svůj pelech tři čerti. Pamětníci sice říkají, že to byli raraši plní potměšilostí a sužovali svými kousky celý kraj, ale já si myslím, že nebyli tak hrozní. Zdejší strašidla, která jsem osobně poznala, nebyla zlá ani zákeřná. Dovedla sice postrašit, to ano, ale byla mírná a někdy i tak trochu nostalgická a smutná. Proto jsem přesvědčená, že i ti čerti byli spíše veselá kopa, než ukrutní satanáši. Nakonec posuďte sami…