Šňůrka paměti ...a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého
"Až ti bude v životě nejhůř, otoč se čelem ke slunci a všechny stíny padnou za Tebe.“
John Lennon
Prší... Táhne mě to ven. Jak já miluju déšť! Připadá mi, že omývá nejen tělo, ale čistí i duši a odstraňuje z ní všechno špatné; že nám ten křest shůry poslali sami andělé, abychom mohli začít vždy znovu a s čistým štítem.
Jednoho dne se možná začnete ptát, co jste vlastně v životě udělali, co jste dokázali? Nějaké plus by se jistě našlo, ale toho, co jsme pokazili a co se už jen těžko napravuje, většinou také není málo. Tehdy je nejvyšší čas dělat bilanci. Každý večer si v duchu projít den a složit účet – věřící lidé Bohu a ti ostatní sami sobě, to stačí, i když ti první to mají lehčí. Morálka musí být zakotvena pevně v každém z nás jako evengelium. Pakliže ji nemáme v sobě, nepomůže nám žádný kostel, žádné náboženství. Největším náboženstvím je mít rád jeden druhého a lidi obecně, dělat každému dobře. To znamená láska jako taková. Nevyžadovat, aby naši bližní byli bez chyb, ale všímat si osobitosti a jedinečnosti každého z nich. Jestliže se naučíme tolerovat a brát druhé takové, jací jsou, dokážeme pak přijmout i sami sebe, odpustit si a mít se rád... Kolikrát jsme to četli a přesto nám právě tohle připadne často velice zatěžko.
Osobně jsem došla k přesvědčení, že kdybych se o to pokusila dřív, třeba už před lety jako mladá žena, mohla jsem se mnohých chyb vyvarovat. Nemám ovšem na mysli bilanci jako nějakou jednorázovou akci, ale poctivě si každý večer a vždy nanovo vystavit účet, v duchu si projít, co jsme ten den prožili. Zamyslet se, zda jsme něco nemohli vyřešit líp a zda jsme se - v přesvědčení o vlastní pravdě – nedopustili omylu? Pak je ještě čas to napravit, protože později, s větším odstupem, už bývá příliš pozdě. Svědomí, o jehož existenci málem nevíme, pokud je máme čisté a bez poskvrny, je náhle těžké až k neunesení, lpí-li na něm hřích.
„Všichni chybujeme, jen hlupák chyby opakuje“, říká Cicero a zamyslet se není nikdy na škodu.
Zpověď má právě tuhle cenu uvědomění si vlastních omylů. Je možné ji dělat i bez kostela a bez posvěcených instancí, vždyť milost víry není dána každému, ne každý z nás dokáže věřit a nepochybovat a ne každému pomůže modlitba. Samozřejmě, že ani ta zpověď nás neuchrání od různých zmatků a pošetilostí. V člověku se dál bude svářet dobro se zlem a bude na nás, jak úspěšně se nám zdaří tenhle zápas vést.
Ale nemyslím, že bychom se měli zaobírat jen a jen minulostí a svými prohřešky. Což takhle nechat si před očima každý večer ještě jednou odehrát všechny každodenní pěkné okamžiky, navléct si je na šňůrku jako korálky? Život je totiž krátký a paměť nespolehlivá. Když pak bude někdy člověku těžko, může takový korálek vylovit jako z pokladnice a načerpat z něj sílu do dalších dnů. Možná potom najednou uvidíme, že ke smutku a stýskání nemáme důvod, že toho pěkného bylo hodně. Prostě, že ten život stál a stojí za to!
...a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého 