Nikdo ji nesázel, sama se uchytila v tom betonu a právě přede dveřmi mého domu. Asi dobře věděla, že budu vědět, proč si právě vybrala toto místo. Ano, hlídá mi dům. A podle ní dobře poznám, kdo vchází. Když ji příchozí vnímá jako živou bytost, nikdy na ni nešlápne, prostě se jí vyhne, já hned poznám, že je to vnímavý člověk k přírodě, tudíž nakloněn dobru. A na takového člověka pohlížím, vstřícně a citlivě. Takového člověka vítám jako dobrého přítele.
Pampeliška podzimní se uchytí všude tam, kam se vejde. Není divu, že se vlepila před můj práh. Na jaře si rozložila hnízdo zelených lístků a od poloviny léta začala kvést. Trs lupínků a první květ vyrazila z jednoho kořínku a stále z něho jako zázrakem teď na podzim raší žluté miniaturní kvítky jako malá sluníčka. Někdy vyrazí jeden kvítek, jindy dva, tři i více najednou. Je to statečný bojovník. Má tu výhodu, že ji nikdo nesbírá jako léčivou bylinu. Ani na salát se nehodí. Není tak ušlechtilá jako jiné květiny, ale k mé radosti kvete až do zámrazu. Je to, kromě keříku miniaturních červených růžiček, jediná květina v mé zahradě. Proto si ji považuji. Když odcházím z domu, někdy k ní prohodím pár milých slov, protože jsem přesvědčena, že rozumí. A když se vracím, tak ji pochválím, že na mě čeká. Někteří lidé mají psíčka nebo kočku a já nemám u domovních dveří plevel, ale svou květinu.
Málokdy všechny ty zlaté střapaté penízky na stoncích přežijí moje časté návštěvy. Někdy zbude jen jeden kvítek. Také se stane, že návštěvu nepřežije žádný. To, když někdo do nich šlápne a prostě je zlomí. Kolikrát si ani té zkázy nepovšimne. Nevidí, že tu ten malý ostrůvek živoří, že vydává každému na uvítanou krásu. Ten dotyčný nevnímá, že kvítkům ublížil, že jim zůstanou hlavičky u země a že tiše pláčou. Už se nevzpamatují. Umírají.