Návrat na Longstray
Dvanáctiletá Ellen Longstrayová připlouvá po smrti rodičů do viktoriánské Anglie, kde se má setkat se svým posledním žijícím příbuzným, baronetem Thomasem W. Longstreyem.
Podivínský stařec, kterého okolí považuje za vtělení ďábla, však už půl století neopustil zdi chátrajícího zámku. Tam žije obklopen pouze třemi sloužícími – majordomem Alfrédem, jeho dcerou Rachel a zahradníkem Robbinsem. Pro mladou dívku se ponuré sídlo záhy mění v místo hrůzy. Jenom díky laskavému Alfrédovi pozvolna překonává strach a postupem času se stává jedinou prastrýčkovou společnicí.
Její čistota jí umožní proniknout k nemocnému starci a odkrýt tak děsivá tajemství minulosti. Pod rukama se jí pomalu začne skládat obraz dávné tragédie a zločinů sahajících až do současnosti. Netuší, že se přitom sama ocitá ve smrtelném nebezpečí…
* * *
Stanula uprostřed široké chodby lemované velkými dveřmi po obou stranách. Vše pokrývala silná vrstva prachu. Podlaha dokonce nebyla ani vidět! Jako by se brodila sněhem, tak neprodyšný koberec letitý nános vytvořil. Všechny kliky, kování, futra i samotné dveře nastokrát opatřili pavouci stopami své přítomnosti. Některé pavučiny dokonce sahaly ode zdi ke zdi. „Tady se už hodně dlouho neuklízelo,“ vytušila Ellen s očima navrch hlavy a hnána jakýmsi vnitřním nutkáním vyrazila neohroženě kupředu.
Procházela místy, kam už roky, možná i desetiletí, nevstoupila lidská noha. Bílý povlak na zemi o tom podával nepopiratelný důkaz. Rozhrnovala a přetrhávala pavučiny nejrůznější tloušťky a přitom vířila botami prach. Dostal se jí do nosu a rozkašlala se. Čím hlouběji postupovala do nitra chodby, tím hůř se jí dýchalo a vzduch byl zkaženější. Páchl a skoro se nedal vtáhnout do plic, aniž by neomdlela. Zavrávorala. Chtěla…
Náhle za sebou zaslechla krátké, pronikavé vrznutí. Jako kdyby někdo ztěžka položil nohu na staré schodiště. Vysloužilé dřevo si postěžovalo, že ho kdosi ruší ze spánku a otravuje. V Ellen hrklo. Znovu nabrala sil a přidala do kroku. Po zádech jí přejel mráz a před očima vytanuly v živých barvách zážitky z včerejšího večera. Slyšela děsivé bušení pohrabáče o mrtvolně bledý mramor. Dveře supící pod tvrdou ranou. Pryč! Musela pryč!
„Pomoc!“ vykřikla zoufale a rozeběhla se kupředu. Uběhla však sotva deset metrů a cestu jí zatarasily další dveře. Vzala za kliku. Zamčené! „Ne!“
S vytřeštěnýma očima se obrátila zpátky do chodby. Teď nic neslyšela. Nebo slyšela? Už sama nevěděla, co se jí zdá a co se děje ve skutečnosti. Zkusila dveře vpravo. Nic. Vlevo. Také nic. Ani jedny nepovolily pod jejím náporem. Znovu se na ně pověsila. Tlačila. Táhla. Kdepak. Bez šance. Dětským tělíčkem nemohla ani náhodou vyvinout sílu nutnou k jejich vyražení. A nic na tom nezměnil ani panický strach, který s ní lomcoval.
Najednou se zklidnila. Všechno se zklidnilo. Žádné zvuky. Dokonce se jí i lépe dýchalo. Přestala cítit ten podivný zápach, směsici zatuchlého a zkaženého vzduchu. Seděla schoulená na bobečku s panem Hrochem na klíně. Čekala. Nic se nedělo. Nikdo nepřicházel. Pohrávala si to s ní jen krutě fantazie trýzněná nedávnými prožitky? Pokoušelo se o ni šílenství? Či se po Longstray potuloval děsivý přízrak? Ne. Byla už přece velká holka. A ty nevěří na strašidla. Všechno se jí jenom zdálo… Čím dál tím více začínala nabývat ztracenou rozvahu a jistotu…
Prásk!
Vyjekla leknutím. Přímo za jejími zády něco spadlo na zem a rozbilo se. Tam za zdí, za zamčenými dveřmi! Zkameněla hrůzou. Tělo jí ochromil strach. Bez dechu civěla na kliku. Pohne se? Nepohne? Počítala sekundy. Klika zůstávala nehybná. Žádný rachot v zámku. Ellen měla nervy napnuté k prasknutí. Pořád čekala, ovšem nic se nedělo. Už to trvalo celé minuty. Pět. Deset. Patnáct minut.
Netušila, kde se v ní vzala ta odvaha, ale viděla sama sebe, jak se pomalu sune k záhadným dveřím. Opatrně, velmi opatrně, přiblížila obličej až ke klíčové dírce. Byla natolik velká, že se jí dalo podívat dovnitř. Zavřela levé oko a druhé přitiskla k uzounkému otvoru. Naskytl se jí pohled do pokoje ukončující pravé křídlo. Světlo dopadalo dovnitř ze tří stran a vytvářelo prapodivnou hru barev. Na stole uprostřed odpočívaly porcelánové šálky a konvice. Vypadaly, jako kdyby je sotva před minutou někdo odložil a zase se k nim plánoval vrátit a dopít odpolední čaj. Židle byly ledabyle odstrčeny a nechány napospas osudu poté, co je kdosi ve spěchu opustil. Přes opěrku jedné dokonce visel pánský svrchník. Stojací hodiny u protější zdi ukazovaly čtvrt na deset. V prosklené skřínce odpočívaly porcelánové figurky. Do záclon kdosi vetkal suché květy růží. V zrcadle na stěně se mihl stín…
* * *
Alfréd postupně seznamoval budoucí paní na Longstray s jednotlivými částmi panství. Zabralo to týdny. Ne snad pro jeho rozlohu, nýbrž z důvodu, že všude chodili pěšky. Na Longstray se nechovali koně a baronet si nepřál ani žádného koupit. Ellen to nevadilo, stejně by na něm neuměla jezdit. Pouze jedním zákoutím ji Alfréd neprovedl, ačkoliv jí ho předtím ukázal na mapě. Východní cíp panství zůstával neprobádaným místem. Jednou se na to zeptala Jacka.
„Tam nic není,“ vykrucoval se. „Jenom pruh země. Taková divočina, strašlivě zpustlá a zarostlá.“
„Zavedeš mě tam?“ prosila a házela po něm smutnýma očima. Nevydržel a souhlasil. Informoval Rachel a vyrazili. Netrvalo dlouho a dorazili před vysokou zeď porostlou břečťanem.
„Co je za ní?“
„Kdysi tam bývala zahrada.“
„Kdysi? Proč už tam není?“ divila se.
„Ona tam vlastně pořád je,“ zamyslel se Jack, zatímco se procházeli kolem letitého břečťanu. Zeď pod ním, dříve připomínající nepřekonatelné hradby bránící každému nepovolanému ve vstupu, stejně jako zámek nahlodal zub času. Na mnoha místech se začala už dávno rozpadat a drolit, přesto dosud plnila svou funkci a strážila své tajemství. Kromě toho jí popínavá rostlina víc jak vydatně pomáhala.
„A jak vypadá?“ zajímala se dál Ellen. Zvenku se daly zahlédnout jen rozložité koruny letitých stromů a záplava nekontrolovatelně rostoucí zeleně. Břečťan lezl vzhůru i po kmenech statných mohykánů. Nad hlavami jim kroužil bezpočet ptáků. I jejich zpěv se linul odevšad.
„Kdoví,“ pravil zadumaně Jack. „Pán ji poručil zamknout pár dní po tom, co mě přijal do služby. Navštívil jsem ji jen párkrát, přesto si doteď pamatuju, jak byla krásná. Uprostřed rostl nejmíň stoletý dub. A to mu ještě hodně ubírám. Jo jo, to byla nádhera. Jenže jsem dostal rozkaz: Pokácet, rozřezat a spálit. Co ale bylo ještě divnější, že se nesměl použít na normální otop. Kdepak. Prý ať ho spálím venku, jen tak, Pánu Bohu do oken…“ Jack se na chvíli odmlčel a pak pokrčil rameny. „To už všechno odvál čas. Padesát let tam nevkročila lidská noha, to je strašně dlouho. Celý lidský život. Příroda za takovou dobu dokáže divy. Nikdo už by to tam dneska nepoznal.“
„Nikde nevidím vchod.“
„Těžko říct, kde mu je konec. Někde pod tímhle… plevelem,“ rozhodil bezmocně rukama.
„A klíč?“
Zahradník pokrčil rameny. „Pán si ho tenkrát ode mě vzal, odešel, a když se vrátil, už ho u sebe neměl. Prý ho schoval někam, kde ho už nikdo nikdy nenajde. A že mu ručím životem za to, že ta zahrada zůstane navěky věků zavřená. No já tomu samo sebou ani za mák nerozuměl, ale abych byl upřímný, ani mě to nijak nezajímalo. Prostě jsem poslechl.“
Ukázky ze stejnojmenné knihy.
Tomáš Zářecký
* * *
Zobrazit všechny články autora