Džbán pověstí
Česání chmele na Rakovnicku a Žatecku patří k nezapomenutelným zážitkům z mládí mnoha tisíc seniorů. Snad se najdou i tací, co se alespoň v myšlenkách rádi navrátí do krajiny, v níž strávili mnoho krásných chvil. Do krajiny, jíž dávají nezaměnitelný vzhled rozsáhlé bukové lesy, hluboká údolí, stolové vrchy a opukové srázy a hlavně, červená hlína polí, na nichž se tyčí sloupy chmelnic.
Vesnické domy se vyznačují unikátní lidovou architekturou. Jsou stavěny z nejdostupnějšího místního materiálu, z opuky, a bývají doplněny detaily z režných cihel. Na okraji vesnic se však již tyčí moderní vilky svědčící o rostoucím blahobytu mnohých vesničanů.
Je to krajina, v níž trosky hradů svědčí o dávné minulosti. V paměti lidí i v knihách najdete pověsti o loupeživých rytířích, štědré Jasanové paní či pověsti o dracích, které vznikly z pradávných mýtů o nepřátelských hordách, které se valily průsmykem Vrata ze severu do nitra Čech. Právě u tohoto průsmyku vyrostl v první polovině 13. století hrad Džbán, aby ochránil obchodní cestu, která vedla soutěskou. Hrad, postavený po vzoru francouzských kastelů, chránily z východu tři okrouhlé věže, v západním cípu stála věž čtyřhranná. Po obvodu stála palácová křídla s množstvím místností. Jeho stavitelé nemuseli chodit pro materiál daleko, hrad stál na opukovém podloží a kámen z příkopu jistě posloužil jako stavební materiál. Hrad však fungoval jen několik desetiletí a musel být opuštěn, protože křehké podloží asi neuneslo vysoké a téměř dva metry silné zdi paláců a stavba se začala bortit. Po staletí sloužily trosky jako zdroj stavebního materiálu. Bořivá síla lidu je nekonečná, a tak už dnes z hradu nezbývá skoro nic, kromě pověstí ovšem. A právě těm se teď budeme věnovat.
Podle pověsti dal hrad postavit po roce 1420 Beneš, přezdívaný Svině, muž tvrdého srdce a nelítostný násilník. Džbán svévolně vybudoval na královské půdě a utiskoval odtud lid v okolí. Ve stáří byl donucen vydat hrad králi, který Beneše potrestal a jeho sídlo zbořil. Ve sklepích prý zůstaly jeho poklady, které hlídá Benešův duch v podobě bílé paní, obvykle doprovázené divokou černou sviní. Několika odvážlivcům se prý podařilo k pokladům proniknout, ale touhu po bohatství zaplatili životem.
Kromě ducha zlého Beneše se prý také na hradě zjevuje přízrak Jasanové paní. Ta prý sem kdysi přišla jako smutná nevěsta džbánského rytíře, kterého si musela vzít bez lásky. Brzy svému muži porodila dceru, již však záhy unesla divá žena z lesů pod hradem. Rytíř ve vzteku obvinil svou choť, že dítě špatně hlídala a proklel ji. Jakmile vyřkl kletbu, jeho smutná paní zmizela a vtělila se do kmene jasanu na nádvoří hradu, pod nímž sedávala. Spletitý příběh ještě pokračuje, dokonce se šťastným koncem, pro čtenáře je však důležité pouze vědět, že se přízrak paní z jasanu na Džbánu na jaře zjevuje, a lidem, kteří ušetří květy stromů rostoucí v rozvalinách, daruje zlatou minci.
Nejkrásnější je však dodnes aktuální příběh o chudém zemanu Vítkovi z Mutějovic.
Ten se zamiloval do krásné panny Kateřiny, dcery Habarta ze Žerotína, který ji však odmítl provdat za chudáka. Vít se proto vypravil na vojenské tažení do Uher a snažil se na sebe upozornit hrdinskými skutky. Podařilo se mu vydobýt i jakousi kořist a získat rytířský pás. I tak nad ním pan Habart ohrnul nos a na námluvčího poštval lovecké psy.
Vítek navrhl panně Katuši únos, ale ta považovala úprk bez otcovského požehnání za nedůstojný. Vít tesknil po líbezné Kateřině a osamocen, jen s lukem, mečem a koněm se vydal do cizích služeb. Jednou, když nocoval u kupecké stezky, se přikradl do ležení franckého kupce, zabil klimbajícího strážce a postupně povraždil spící členy výpravy. Získal poklady z krytého vozu i sedlo se zlatem všitým do vycpávky. Nejednou pak ještě číhal u stezky, dokud neshromáždil bohatství, které převýšilo majetek Žerotínův. Bez úrazu a zdráv se poté vrátil do Čech a lidé ochotně uvěřili smyšlence o rytíři, který se vrátil ze Svaté země. Habart ze Žerotína už neváhal provdat Kateřinu za rytíře z Mutějovic a Vítek se zavázal postavit pro jeho dceru pevný a krásný hrad.
Král svolil, aby rytíř z Mutějovic dostal v léno území, řečené Džbán, na ostrohu poblíž Vítkovy rodné tvrze. Chystaly se zásnuby, avšak ženich, sídlící na tvrzi, se neradoval. Mrtví jej přicházeli strašit až do snů. I vyznal se Kateřině z krutých hříchů, jichž se pro ni dopustil. Ta, když vyslechla hrůzný příběh se cítila spoluvinna a projevila ochotu se provdat jen tehdy, když Vítkovi nebesa prozradí trest za prolitou krev.
Vítek bloudil hvozdy, brodil se závějemi a třetího dne mu anděl v šarlatové říze oznámil, že jeho zločiny budou sečteny, zváženy a potrestány za dvanácte let. V naději, že leccos se za tak dlouhou dobu může přihodit, si Kateřina Vítka vzala a na ostrožně začal růst hrad, chráněný strmými svahy, důkladným příkopem, třemi okrouhlými věžemi a čtvrtou, čtyřhrannou, na západní straně, nad hlubokým sedlem, zvaným Vrata…
Cizí vojska táhla zemí, král se hotovil ke střetu. Kněz radil Vítkovi, aby přispěl králi ku pomoci, že mu Bůh promine viny. Kateřina však propukla v srdceryvný pláč a Vítek kapituloval. Zůstal doma.
Krále zabili v bitvě, hlad a nemoci hlodaly zem vydanou v plen nepříteli. Nouze se však nedotkla Džbánu, ani lidu ve hradu a okolí. Vítek a Kateřina si žili spokojeně, i když Vítka v noci rušila hrůza, že je hrad přepaden, že propukla zlá choroba, otrávili studnu, vichřice strhává zdi a podobně.
Čas plynul a nový mladý král se vydal vstříc budoucí choti až na pomezí země. Cestou uctil Džbán a nocoval v jeho zdech, jsa obsluhován krásnou hradní paní. Král, zmožen sladkým vínem, spal na měkkém a výstavném loži, když byl probuzen voláním, že je hrad vydáván nepříteli. Nádvoří clonila mlha, ozývalo se dunění. Ve zmatku a ruchu narychlo hrad opustil a zastavil se až v podhradí. Džbán zalévala rudá záře, silnější než jakýkoliv oheň. Když konečně nalezli odvahu přiblížit se k hradišti, našli jen rozkotané zdi, spálený kámen a žhavý popel.
Ač místu nechyběla výhodná poloha, hrad nikdy neobnovili a lidé po staletí postupně odlamovali bílou opuku. V měsíčných nocích mohou vyvolení potkat milostný pár v nenápadném oděvu, který se zaklesnutými prsty a zamilovanými pohledy bloudí po lesích.
Ivo Antušek
